lékařský obor zabývající se pohlavním životem, diagnostikou a *léčením jeho poruch.$//Historie sexuologie:// Studium lidské *sexuality má dlouhou a zajímavou historii. Z přemíry údajů a informací nelze než vybrat některá fakta, pojmy a jména, jež mají zásadní význam pro pochopení vývoje a současného stavu sexuologie jako vědy.$Z archeologických památek, z nálezů kosterních pozůstatků zvířat a ze starověkých literárních pramenů vyplývá, že některé poznatky o sexualitě byly obecně známy již několik tisíciletí před naším *letopočtem. Prvními takovými znalostmi jsou účinky *kastrace na sexuální a jiné chování zvířat a lidí. Z pozorování na zvířatech (k nejstarším domestikovaným kastrovaným zvířatům patří skopec) se zřejmě vycházelo při kastrování lidí (*eunuch).$K rozvíjení poznatků z oblasti lidské sexuality začali od 17. století nejvíce přispívat *Evropané. Významné byly prvé popisy gonád a gamet: po polovině 17. století pozoroval nizozemský přírodovědec a vynálezce *Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) svým zdokonaleným mikroskopem *spermie v lidském ejakulátu; *Regnerus de Graaf (1641–1673) publikoval již v roce 1668 první anatomicky dosti zdařilé popisy mužských a ženských gonád, i když ovaria nazýval ještě „ženskými varlaty“. První popisy vajíček savců pocházejí od ruského embryologa německého původu *Karla Ernsta von Baera (1792–1876), jsou tedy podstatně mladšího data než objev spermií. Karl von Baer je právem označován za otce moderní reprodukční medicíny. Z původně magicky chápaného *mystéria plození se během 20. století stal dobře prozkoumaný proces. Studium lékařské *reprodukce nelze však ani dnes označit za ukončené.$Angličan *John Hunter (1728–1793) jako první transplantoval kohoutí varlata do břišní dutiny slepic. V londýnském Hunterově muzeu dosud uchovávají tři preparované exempláře takto experimentálně „virilizovaných“ slepic. Problematiku transplantace varlat kohouta vědecky zpracoval až Arnold A. Berthold (1803–1861): na základě pozorování, že *implantace varlat dodá kapounovi vlastnosti kohouta, dospěl k závěru, že nějaká účinná látka z varlat je uvolňována do krve.$Charles Edouard Brown-Séquard (1817–1894) již v roce 1889 použil k vlastní „*rejuvenaci“ parenterálně podávaný vodný extrakt z varlat psa a morčete. Jeho extrakt však nejspíš neměl žádnou hormonální aktivitu. Vídeňský lékař Eugen Steinach (1861–1944) přenesl pokusy s transplantacemi varlat u zvířat na člověka. Na základě zkušeností s morčaty indikoval u homosexuálních mužů kastraci a implantaci nové *gonády od heterosexuálního muže. Výsledky však nebyly „slavné“, rovněž očekávané „juvenalizační“ efekty se nedostavovaly. Příčinou byla rychlá imunologická eliminace heterologních varletních implantátů.$Zásadní rozvoj studia *regulace lidské sexuality umožnilo až poznání biochemické struktury *pohlavních hormonů. Ve 30. letech 20. století byly chemicky definovány pohlavní hormony *estrogen, *progesteron a *testosteron. Studium vlivu gonadálních pohlavních hormonů na lidské *sexuální chování přineslo mimo jiné také teorii o organizačním vlivu androgenů na formování mozku v prenatálním období vývoje.$Do vývoje sexuologie a dalších oblastí výrazně zasáhl anglický ekonom a duchovní *Thomas Robert Malthus (1766–1834). V roce 1798 vydal spis //An Essay on the Principle of Population//. Hlavním východiskem Malthusova učení je *názor, že lidský sexuální pud je předimenzován, a zajišťuje proto příliš nebezpečný růst populace; ten pak není úměrný růstu zdrojů materiálních, zejména potravinových. Malthusovy výpočty populačního růstu lidstva byly sice silně nadneseny, nicméně jeho myšlenky nepostrádají aktuálnosti ani dnes.$K nejzajímavějším kapitolám studia lidského sexuálního chování patří vznik a perzistence *mýtu o škodlivosti onanování. Do medicíny jej zřejmě nejvlivněji zavedl švýcarský lékař August André David Tissot (1728–1797): Tissotovy knihy byly totiž překládány a studovány takřka po celém světě – propagovaly představu o vzniku řady *chorob, včetně duševních, vágně definovanou „degenerací“. Jedním z hlavních zdrojů degenerace je podle Tissota „onanismus“ v dětství a v mládí. Moderní sexuologie dodnes s tímto mýtem více či méně úspěšně zápolí, zejména pak v *českých zemích, kde zapustil zvláště hluboké kořeny.$Za průkopníka v oblasti studia sexuálních deviací je považován německý psychiatr *Richard von Krafft-Ebing (1840–1902). Jeho kniha //Psychopathia sexualis// vyšla poprvé v roce 1886 a dočkala se mnoha reedicí a překladů. Hlavní část této monografie sestává z popisu různých kazuistik, zvláště homosexuálně orientovaných lidí.$Významný předěl v rozvoji lékařského myšlení o sexualitě představují práce klasika *psychoanalýzy *Sigmunda Freuda (1856–1939). Psychoanalýzou byli ovlivněni prakticky všichni autoři, kteří v první polovině 20. století stavěli základy moderní sexuologie. K průkopníkům světové sexuologie patřili zejména tito badatelé:$Švýcarský neurolog a psychiatr *Auguste Henri Forel (1848–1931) se vedle studia lidské sexuality zabýval též hypnózou a bojem proti alkoholismu. Jako první v historii moderní medicíny indikoval terapeutickou kastraci u neklidného, mentálně defektního psychiatrického pacienta.$Německý psychiatr *Albert Moll (1862–1939), tento klasik sexuologie, již v roce 1913 organizoval mezinárodní společnost pro výzkum sexuality.$Anglický lékař *Henry Havelock Ellis (1859–1939) napsal řadu studií a knižních monografií o sexuálních deviacích a sexuálních poruchách.$Německý lékař *Magnus Hirschfeld (1868–1935) již koncem 19. století ustavil „Vědecko-humanitární výbor“, který propagoval myšlenku odkriminalizování *homosexuality. V roce 1919 v Berlíně založil jeden z prvních Ústavů pro sexuální bádání, který se záhy stal nejznámější sexuologickou *institucí své doby.$*Iwan Bloch (1872–1922) patří k nejvýznamnějším německým i světovým dermatovenerologům. Věnoval se studiu *prostituce, sexuální morálky a pohlavně přenosných onemocnění. Již před *první světovou válkou začal vydávat //Zeitschrift für Sexualwissenschaft//.$Z iniciativy Magnuse Hirschfelda, Augusta Forela a Henryho Ellise vznikla v roce 1928 *Světová liga pro sexuální reformu. Byla první sexuologickou organizací s celosvětovou působností; její poslední sjezd se konal v roce 1932 v Brně za organizačního patronátu prof. *Antonína Trýba. Činnost Ligy skončila s nástupem německých nacistů k moci a zrušením Hirschfeldova ústavu v Berlíně. (V posledních letech se němečtí sexuologové snaží obnovit Hirschfeldův ústav alespoň ve skromnější podobě.)$Americký biolog *Alfred Charles Kinsey (1894–1956) je významnou postavou světové sexuologie. V roce 1947 založil v Bloomingtonu (Indiana, USA) sexuologický ústav (Institute for Sex Research) a vytvořil badatelský tým, který provedl rozsáhlý výzkum sexuálního života amerických mužů a žen. Tisíce dobrovolně spolupracujících respondentů a respondentek byly vyšetřeny za pomoci složitého vyšetřovacího schématu. Výsledkem této práce bylo publikování proslulých Kinseyho „Reportů“. Vyšly v letech 1949 (//Sexual Behavior in the Human Male// [Sexuální chování muže]) a 1953 (//Sexual Behavior in the Human Female// [Sexuální chování ženy]). Tyto publikace se rychle staly vyhledávaným bestsellerem takřka na celém světě; česky však publikovány nebyly – zřejmě především z ideologických důvodů. Největším přínosem těchto publikací bylo odtabuizování sexuálních témat a odhalení poměrně značného rozšíření sexuálních praktik, považovaných do té doby za delikventní nebo deviantní. To se týká především *masturbace mužů a žen, *nekoitálního sexu, předmanželské a mimomanželské sexuality, včetně homosexuálních zkušeností. K hlavním zjištěním, šokujícím zejména Ameriku, patřilo, že většina mužů a polovina vyšetřených žen měla předmanželský pohlavní styk. Většina mužů se někdy dopustila sexuálního deliktu (tehdy se ovšem pokládala za trestný čin i nevěra, orálně-genitální a anální styk a podobně). Nápadně vysoký byl výskyt sexuálně deviantních zkušeností. Alfred Kinsey a jeho spolupracovníci uvedli, že 37 % mužů a 19 % žen jim přiznalo homosexuální zkušenost. Tak vysoký výskyt homosexuálních zkušeností nebyl již pak prakticky nikdy v „normálních“ vzorcích nalezen. I když práce Kinseyho kolektivu byly podrobeny přísné kritice a napadány zejména z metodologického hlediska, tvoří základ celé jedné etapy ve vývoji moderní sexuologie. Z Kinseyho institutu pochází též práce Paula Gebharda a jeho kolegů o sexuálních delikventech (//Sex Offenders//, 1965). Práce Kinseyho a spolupracovníků inspirovaly celou řadu podobných výzkumů, prováděných buď formou řízených rozhovorů, nebo pomocí dotazníků. Tyto ankety a šetření mapují určité snadno definovatelné sexuální jevy a jejich rozšíření v populaci. Takto orientovaná sexuologie bývá označována za „vědeckou“, klade důraz na psychosociální a kulturní proměnné a jejich vliv na sexuální život lidí.$K rozvoji lékařské sexuologie výrazně přispěly výzkumy *fyziologie lidského sexuálního chování. Jejich průkopníky byli *William Howell Masters (narozen 1915) a *Virginia E. Johnsonová (narozena 1925), proslulá dvojice amerických sexuologů. Spojení ženského lékaře a terapeutky do jednoho autorského týmu bylo neobyčejně plodné. Jejich publikace //Human Sexual Response// (1966, česky: //Lidská sexuální aktivita//, 1970) byla shrnutím mnoha studií fyziologických reakcí mužů a žen v průběhu sexuálního styku a nekoitálních stimulací. S laboratorním vyšetřováním lidského sexuálního chování započali v padesátých letech 20. století již s představou, že shromážděná data budou využita k zlepšení terapie sexuálních poruch. V uvedené publikaci William Masters a Virginia Johnsonová koncipovali pojem „cyklu sexuálních reakcí“ složeného z fází excitace, plató, orgasmus a rezoluce. Snažili se nalézt zásadní rozdíly v tomto cyklu u mužů a žen. V monografii //Human Sexual Inadequacy// (Lidská sexuální nedostatečnost, 1970) shrnuli své zkušenosti s behaviorálně orientovanou psychoterapií partnerských dvojic. Psychoterapie je vedena párem terapeutů rozdílného pohlaví. Důraz na léčebné ovlivňování celého páru a přesvědčení, že každou sexuální poruchu lze příznivě ovlivnit příslušnými nácviky, jakož i neobyčejný terapeutický *optimismus jsou pro tyto autory typické: představují pionýry moderní „sexoterapie“, přístupu dodnes aktuálního ve vztahu k sexuálním dysfunkcím všeho druhu.$Česká sexuologie byla od svých počátků zejména vázána na oblast medicíny. Internista profesor Josef Pelnář (1872–1964) již v roce 1902 přeložil do češtiny francouzskou monografii //Pohlavní pud, jeho vývoj a rozvrat//. Zásadním krokem bylo však až založení Ústavu pro sexuální patologii Lékařské fakulty *Univerzity Karlovy v Praze v roce 1921. Jeho prvním přednostou byl Ferdinand Pečírka, který však zemřel pouhý rok po nástupu do nové funkce. Ústav poté až do roku 1935 existoval jen „na papíře“. V roce 1935 byl vedením tohoto ústavu, pod novým názvem Sexuologický ústav (dnes: *Sexuologický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice), pověřen hlavní představitel české sexuologické školy profesor *Josef Hynie. Hynie přednášel sexuologii na Dermatovenerologické klinice profesora Františka Šambergera (1871–1944). Ve třicátých letech vypracoval metodu andrografického sledování tonu penisu a skrota. V roce 1940 vydal monografii //Úvod do lékařské sexuologie//.$Ve shodě se světem se také u nás mezi oběma světovými *válkami propagovala *antikoncepce a plánované rodičovství. Sexualitě lidí se věnovali především dermatovenerologové, psychiatři a gynekologové. Již zmíněný brněnský dermatovenerolog, profesor *Masarykovy univerzity *Antonín Trýb (1884–1960) vydal v roce 1925 knížku //Sexuální funkce muže a její úchylky// a později spis //Zásady pohlavní výchovy// (1947). Právě profesor Antonín Trýb se svým spolupracovníkem MUDr. Josefem Weisskopfem byli hlavními organizátory V. kongresu Světové ligy pro sexuální reformu, který se uskutečnil v Brně na Masarykově univerzitě v roce 1932, a oba přispěli k tomu, že v této době se „Masarykova univerzita stala centrem světového hnutí pro sexuální reformu“ a že česká sexuologie díky tomu zachytila nejmodernější vědecké a etické trendy. Na brněnském kongresu, jehož se zúčastnili přední lékaři, sexuologové a další odborníci z dvaceti *zemí světa, byla jednání rozdělena do sedmi okruhů: I. *Eugenika a sexualita; II. Sexuální výchova se zvláštním zřetelem na problém *ipsace; III. Světový názor a sexualita; IV. Sexuální etnologie; V. *Intersexualita (tj. homosexualita, transvestitismus atd.); VI. Sexuální patologie; VII. Populační politika. Přítomní vědci za účasti široké laické veřejnosti a sdělovacích prostředků velmi otevřeně diskutovali i o tématech, jež byla mnohdy a mnohde tabuizována: politická, hospodářská a sexuální rovnoprávnost ženy; osvobození *manželství, zejména i jeho rozluky od církevních, státních a stranických vlivů; regulace *porodnosti ve smyslu odpovědného plození; eugenické ovlivňování potomstva; ochrana nemanželských matek a dětí; správné posuzování intersexuálních variací, obzvláště též homosexuálních mužů a žen; prevence prostituce a pohlavních chorob; nazírání na úchylné projevy pohlavního pudu nikoli jako na *hřích a *neřest, jak tomu bylo dosud, nýbrž jako na více nebo méně chorobné jevy; sexuální trestní právo, jež stíhá pouze skutečné zasahování do pohlavní svobody druhé osoby, nikdy však nezasahuje do pohlavních činů vyplývajících ze souhlasné pohlavní vůle dospělých lidí; plánovitá sexuální výchova a poučování o projevech pohlavního života aj. Kongres podle mínění účastníků i odborných ohlasů předčil předchozí sjezdy v Berlíně (1921), Kodani (1928), Londýně (1929) i Vídni (1930) nejen po stránce programové, ale i organizační a technické; bohužel brzy poté, s nástupem *Adolfa Hitlera k moci, byly tyto aktivity ochromeny.$Také čeští intelektuálové stojící mimo medicínu, vědci i umělci se o sexualitu a erotiku živě a podnětně zajímali a zaznamenali výsledky, které jsou pozoruhodné a přínosné nejen v českém, ale i mezinárodním *kontextu.$Všestranný a originální tvůrce – spisovatel, malíř, řezbář, grafik, sazeč a knihvazač *Josef Váchal (1884–1969) projevil ve svých slovesných a výtvarných dílech *invenci také v podání sexuálních a erotických témat. První z nich, erotické karty a erotická ex libris, vytvořil již v roce 1908 a dlouhodobě se věnoval rovněž fotografování *aktů. Vrcholu v tomto směru zřejmě dosáhl v cyklu //Erotikové// z roku 1922, který představuje dvacet barevných, naturalisticky pojatých kreseb se stručnými komentáři a dalších pět abstraktních kompozic. Sex a *erotiku zde zobrazil sice v naturalistické, až pornografické podobě, ale s jasným sociálně-kritickým záměrem, jak explicitně zdůraznil v dovětku na jedenadvacáté kresbě: „Erotikové. Cyklus dvaceti kreseb. Nakreslen v době aklerikalismu, mystiky a sociálních zápasů (třídních) co vhodné zrcadlo současné lidské smečky, pohrdatelem lidských lžizákonů a lžimorálky J. Váchalem. Vršovice 1922.“ Zřejmě z těchto důvodů zůstal soubor dlouho nezveřejněn – stalo se tak až v jedenadvacátém století, v roce 2001. Z dnešního pohledu se Váchalův soubor jeví jako jeden z nejosobitějších artefaktů erotického umění 20. století; v českých souvislostech pak je Váchalovo erotikum srovnatelné s vystoupením *avantgardy 30. let, spjatým zejména s aktivitami *Jindřicha Štyrského a *Toyen, jemuž ovšem předchází.$Malíř, scénický výtvarník a výtvarný teoretik Jindřich Štyrský (1899–1942) je významným představitelem *surrealismu a spolu s Toyen tvůrcem *artificialismu. Hlavním zdrojem jeho *inspirace byly snové prožitky, často erotického a sexuálního obsahu, jež zaznamenával malbou, barevnou *koláží (jeden z průkopníků), fotomontáží i literárně. V roce 1930 založil časopis //*Erotická revue// a o rok později //*Edici 69//. Oba tyto tiskové orgány představovaly hlavní a zejména explicitně definovanou platformu zabývající se počátkem 30. let 20. století v tehdejším Československu texty a výtvarnými díly o erotice a sexu. V časopisu se autorsky uplatňovali především tvůrci z okruhu *Surrealistické skupiny v ČSR, ale i další autoři (František Bidlo [ilustrace], *Bohuslav Brouk [studie o *onanii], Otokar Březina [studie o homosexualitě], *František Halas [„Ó svůdná labuti, já miluji tě tak / však odpusť mi, zeptat bych se chtěla / proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla / tam kde vilnosti tvé se tyčí znak“], *František Hrubín [„Když ukápnu na stůl trochu vína, / v němž se léta utrácí, / prstem kreslím v něm znak tvého klína / jak nezbední školáci“], Karel Konrád, *Vítězslav Nezval [„Úžasná noci, jsem tvůj, hle, jak hvězda se řítím do bláta, / zemřít je osud můj – dřív však vyprázdním do dna svá varlata“], Toyen aj.). Časopis měl tři ročníky: první sestával ze čtyř čísel, která vyšla v rozmezí října 1930 až května 1931, druhý a třetí byl publikován jako ročenka v květnu 1932 a v dubnu 1933. Byl však omezen na úzký čtenářský okruh – v tiráži 1. ročníku bylo uvedeno: „Soukromý tisk vydaný Jindřichem Štyrským pro kruh přátel a sběratelů v říjnu 1930 – květnu 1931, v Praze, ve 150 číslovaných výtiscích, z nichž 120 je na domácím Simili Japanu a 30 na Van Gelderu. Jelikož je vyhrazen jen subskribentům, nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven.“ Byla to formulace prozíravě reagující na tehdejší společenské klima a pojetí „mravnosti“ v *zákonech, neboť například nedlouho před založením časopisu *cenzura z mravnostních důvodů tvrdě postihla první český překlad díla francouzského básníka Lautréamonta //Zpěvy Maldororovy// a v polovině třicátých let byly na několika místech zabaveny i pasáže ze //Zapomenutého světla// Jakuba Demla. Dnes patří //Erotická revue// k vzácným *bibliofiliím; reedice všech tří ročníků byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst.$Štyrského knižnice //Edice 69// existovala v letech 1931–1933. Prvních pět publikací edice představovalo díla různých autorů (*Aretino, *Sade aj.) doplněná ilustracemi především od Štyrského a Toyen. Poslední šestý svazek //Emilie přichází ke mně ve snu// (1933) vytvořil Jindřich Štyrský a pojal jej jako celostní dílo složené z krátkého textu, deseti koláží a z doslovu psychologa a sexuologa Bohuslava Brouka. V běžné knihkupecké síti se tituly z Edice 69 ve třicátých letech neobjevily, což bylo dáno silně omezujícími „mravnostními“ zákony tehdejšího Československa, na jejichž základě cenzura nekompromisně zasahovala. Knihy vycházely jen v omezeném nákladu – podle tiráže šlo o „(…) přísně soukromý tisk pro kruh přátel vydavatelových a pro subskribenty z řad odběratelů (…) Tato kniha nesmí být veřejně prodávána, ani vyložena, ani půjčována, nebo jinak rozšiřována a nesmí býti zařaděna do veřejných knihoven. Budiž uložena pod uzávěrem na místě nepřístupném, aby se nedostala do rukou nedospělých osob“. Dnes patří knihy z Edice 69 k vzácným bibliofiliím; reedice Štyrského //Emilie přichází ke mně ve snu// (původně vyšla v počtu 69 výtisků) byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst.$Malířka a grafička Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová (1902–1980), patří k významným představitelkám českého i evropského moderního umění. V osobním, uměleckém, společenském a politickém životě byla neobyčejně svobodomyslná – natolik, že se důsledně zbavila determinant „daných zrozením“: vlastní jméno Marie Čermínová nahradila nesklonným a bezrodým pseudonymem Toyen, popřela tradiční „pasivní“ roli ženy v „mužském světě“, zpřetrhala rodinné vazby a nahradila je spřízněním s básníky, spisovateli, dramatiky, filozofy a výtvarnými umělci (zejména na půdě umělecké avantgardní skupiny Devětsil). Ve své malířské tvorbě vyšla z puristicky modifikovaného *kubismu a kolem poloviny dvacátých let se přiklonila k poetismu. Významnou událostí jejího uměleckého vývoje bylo zejména setkání (a celoživotní přátelství) s Jindřichem Štyrským, s nímž se koncem roku 1925 vydala do Paříže. Oba zde dospěli k novému uměleckému názoru, jejž sami označili jako *artificialismus, který se stal výtvarnou *analogií druhé fáze teigovsko-nezvalovského poetismu; šlo o malbu prchavých pocitů a vzpomínek, o kompozice s fragmenty reálných předmětů a objektů, vyznačující se neobyčejnou sugestivností a enigmatičností. Tato stylová poloha, jež jim umožnila dát osobitý výraz výtvarně ryzí básnivé představě, je začátkem třicátých let přivedla k surrealismu a k členství v Surrealistické skupině v ČSR. Se Štyrským uskutečnili řadu dalších uměleckých projektů, v nichž významné místo zaujímá osobité ztvárnění sexuality a erotiky. Toyen již v polovině 20. let 20. století namalovala soubor obrazů s erotickými náměty, erotická inspirace se ve zvláště vyhrocené, až vyzývavé podobě zračí v jejích kresbách a hlavně v ilustračních cyklech, jakož i v jinotajné rovině jejích surrealistických obrazů třicátých let a období pozdějších. Ve 30. letech ilustrovala díla významných autorů erotické literatury (například Pietro Aretino, markýz de Sade aj.) a svými kresbami přispívala do Štyrského tří ročníků časopisu //Erotická revue// (1930–1933). I z tohoto hlediska patří oba umělci k nejvýznamnějším tvůrcům 20. století nejen v českém, ale i mezinárodním prostředí.$Přítel obou umělců – psycholog, sociolog, psychoanalytický estetik, esejista a spoluzakladatel Surrealistické skupiny v Československé republice Bohuslav Brouk (1912–1978) vydal řadu objevných prací věnovaných problematice lidské sexuality a erotiky: //Psychoanalytická sexuologie// (1933), //Autosexualismus a psychoeroticismus// (1935), //O smrti, lásce a žárlivosti //(1936), //Patologie životní zdatnosti //(1937), //Manželství – sanatorium pro méněcenné //(1938) aj.$Z hlediska vědeckého paradigmatu byli čeští psychiatři poměrně málo ovlivněni psychoanalýzou. Snad to bylo způsobeno i tím, že *Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), hlavní česká ideologická autorita té doby, byl odpůrcem psychoanalýzy: hodnotil ji jako „směšnou“ a pozastavoval se nad jejím šířením ve světě.$Sexuologický ústav po *druhé světové válce stále pod vedením Josefa Hynieho (do roku 1974) navázal na svou předválečnou činnost. K prvním spolupracovníkům a žákům Josefa Hynieho patřili Vladimír Barták (1921–1990), Karel Nedoma (1915–1974) a Jan Raboch (narozen 1917). Vladimír Barták pokračoval zejména v andrologické tradici české sexuologie. Byl autorem celé řady populárních článků a monografií, a zasloužil se tak o sexuální výchovu několika generací. Karel Nedoma se věnoval především sexuálním deviacím a sexuální výchově.$Prof. MUDr. Jan Raboch, DrSc., vedl pražský Sexuologický ústav od roku 1974 do roku 1989. Jeho výzkumná a publikační aktivita byla a je obdivuhodná. Většina jeho prací je stále aktuální, a sotva je proto lze uvádět v kapitole o historii sexuologie. V roce 1977 byl zvolen prezidentem International Academy of Sex Research (IASR), prestižní mezinárodní vědecké organizace s výběrovým a voleným členstvím.$Historie české sexuologie by nebyla úplná bez zmínky o vynikajícím pražském sexuologovi Kurtu Freundovi (1916–1996). Poprvé užil falopletyzmografickou metodu k vyšetřování sexuální orientace mužů a napsal též první českou monografii o homosexualitě. Kurt Freund působil od roku 1969 v Kanadě. Nicméně bylo jeho zásluhou, že v české sexuologii si podržely klinický význam psychofyziologické vyšetřovací metody pletyzmografického charakteru.$V současné době vede Sexuologický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice *docent MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. (Jaroslav Malina, Jaroslav Zvěřina) $${{Kruh prstenu: Kapitola 3: Sexuologie sexuality, erotiky a lásky|pdf/Kap3_Sexuologie.pdf|ico_pdf.png}}$