anglický dramatik a básník. O Williamu Shakespearovi je známo, že své hry budoval na základě známých příběhů: nejslavnější *tragédie //The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark// (Tragedie Hamleta, kralevice dánského, 1600, tiskem 1603) vznikla na základě dánské pověsti zaznamenané Saxem Grammatikem; podobné základy mají //Macbeth//, //Král Lear// nebo //Král Jan//. Také nejznámější „hořká komedie“ //Romeo and Juliet// (Romeo a Julie, 1595, tiskem 1597) z raného období dramatikovy tvorby tkví v italské pověsti o veronských milencích, kteří se ocitli uprostřed krvavého sváru dvou šlechtických rodů – Monteků a Kapuletů. Předpokládá se, že Shakespeare mohl znát anglickou narativní báseň //The Tragical History of Romeus and Juliet// (Tragický příběh Romea a Julie), jejímž autorem byl Arthur Brooke; vyšla poprvé roku 1562. Německá estetika a kritika 18. století stojí za obrazem Shakespeara jako moderního umělce, filozofa jeviště, tvůrce hloubavé imaginace, který vyslovil v podstatě všechny existenciální otázky lidského bytí, jako autora filozofujících, často temných kontemplací, které lze nejrůzněji interpretovat. V tomto smyslu bývá na Shakespearovy hry někdy nahlíženo jako na rafinovanou hádanku. Shakespeare je přitom až nepříjemně věcný a nic mu není vzdálenější než duté tirády: i ty mu však byly někdy vyčítány. Například *hrabě *Lev Nikolajevič Tolstoj ve studii o králi Learovi pokládá největšího dramatika všech dob za podprůměrného umělce, který nestydatě přejímal cizí látky a ty pak hyzdil. Později na to odpovídá *George Orwell, který v útoku Tolstého spatřoval chorobnou žárlivost starce a především důkaz, že se ctižádostivý Rus v Learově osudu poznal.$Shakespeare, i když přejímá cizí látky – a to bylo ve *středověku i za *renesance a *baroka běžné – je nejen originální, ale především zemitě konkrétní. „Hra ve hře“, jakou nacházíme v //Hamletovi//, není projevem postmoderního metatextu, ale patrně reprodukcí her, které anglické herecké soubory předváděly na dánském korunním *hradě (Kronborgu) v Elsinoru (Helsingøru). Když se dnes člověk prochází jeho nádvořími a rozlehlými sály, musí potvrdit to, co se zde uvádí: Kronborg chtěl být imitací slavné Rudolfovy Prahy té doby. Hamletovo „Být (žít) či nebýt (nežít)“ není filozofickým traktátem na téma *sebevraždy, ale konkrétním výrazem přesvědčení, že v tomto světě nemůže ušlechtilý člověk žít. Neuvádějí se zde žádné metafyzické důvody, ale věci biologické (nemoci a smrtelnost těla) a společenské (dominance zla, průtahy práva). (Ivo Pospíšil)