významný obřad kultovního *kalendáře vztahující se k *mytologii, v níž existovala tzv. „mizející“ božstva vegetace, která opouštěla úrodnou *krajinu a sestupovala do *podsvětí v období letního sucha a zimního vegetačního klidu. Jejich „zmrtvýchvstání“ bylo v *civilizacích starověkého Předního východu slaveno (*svátky) především o novoročních slavnostech (únor–březen) v *chrámech v mytickém *dramatu, při němž vladař zastupoval boha plodnosti (*zbožnění, *Dumuzi) a vybraná kněžka bohyni lásky *Inannu (Ištaru, Astarte, Aštarót). V *Babylonu byl posvátný sňatek boha *Marduka a bohyně Sarpáníty součástí sedmidenního svátku Akítu, který končil božským rozhodnutím o *osudu *země. Zástupný *rituál (teogamie) se konal v chrámovém komplexu, přípravy potom na prostranství před chrámem za účasti *kněží a dvorské *družiny (vysokých hodnostářů). Jeho průběh odpovídal svatebním obřadům (rozloučení s dívkami, omývání, strojení a zdobení nevěsty, příprava lůžka, hostina, první *soulož manželů po sňatku, oslava). Kultovní drama obsahovalo podle mezopotamských písní o bozích a *králích i scény o *lásce (seznámení, namlouvání, toužení). Rituál svatého sňatku provázela recitace a snad i zpěv básní a písní, které tvoří základy milostné *poezie starého *Předního východu. Svatá svatba měla nejen význam kultovní, ale i alegorický. Král si demonstrací své *potence získával každoročně přízeň božstev pro úrodnost své *země a všeobecnou přízeň obyvatel, kteří se pokládali za „svatebčany“. Svatý sňatek byl s menší okázalostí slaven i v *Kanaánu a některé části původně sumerských a babylonských obřadů nalezneme i ve starozákonní *Písni písní, přisuzované izraelskému králi *Šalomounovi (10. století př. n. l.).$Obdoby posvátného sňatku mezi Diem (*Zeus) a *Hérou se v l. tisíciletí př. n. l. staly součástí *mytologie a kultovního života antického Řecka. Hieros gamos Dia a Héry, nejvýznamnějších bohů v řeckém *panteonu, se podle tradice odehrál na ostrově Samu nebo na krétské Ídě a trval tři sta let.$Obdobné ideje, o symbolickém spojení božstev představujících polaritní síly (*slunce a *měsíc, nebe a země aj.) nebo plodný svazek nejvyššího *boha a bohyně (představa sňatku přenesená na celý *vesmír), z něhož mělo vzejít potomstvo, existovaly i v ostatních vyspělých civilizacích *starověku (například podle indických *véd se zdroj veškerenstva na počátku tvoření polarizuje na nebeský manželský pár, otce Nebe, jenž se naplněn milostnou touhou sklání nad matkou Zemí a oplodňuje ji životodárným deštěm jako svým semenem, na mužský a ženský prvek, přítomný v lidském pokolení, kde se neustále opakuje proces *emanace, „vypouštění“ světa jevů, který se na konci věků, ve velkém rozplynutí opět navrací k svým pramenům) a byly jen sofistikovaným rozvedením představ a praktik pravěkých loveckých a zemědělských kultur, kde zobrazování ženských postav či obřadného milování lidských párů souviselo s rituálem, jenž měl posloužit k udržování a znovuobnovování plodnosti zvířat, polí i lidí a k zachování „božského řádu“.$Téma související s posvátným sňatkem je proto velmi častým námětem výtvarného umění již v době *mladého paleolitu (*umění, paleolitické), kulminuje v zemědělských kulturách *neolitu a pokračuje i v mladších pravěkých obdobích a znovu vrcholí ve starověku. (Blahoslav Hruška, Jaroslav Malina)