*obřad přechodu, kterým podle pravidel obvyklých v dané *společnosti vzniká *manželství. Sňatkem se vytváří *nepokrevní příbuzenství mezi partnery a jejich rodinami a četné právní nároky a důsledky. V některých společnostech sňatek legalizuje sexuální styky, určuje budoucí místo bydliště partnerů a mění sociální *status partnerů.$V oblasti starověkého *Předního východu probíhal sňatek od konce 3. tisíciletí př. n. l. v souladu s předpisy *práva manželského. O způsobech dřívějších uzavírání sňatků informují vzácně jenom zápisy sumerských soudních rozhodnutí (sumersky: //di-til-la)//, v nichž šlo především o nedořešené *spory, spojené s movitým a nemovitým majetkem, který byl součástí *věna a *obvěnění. Z *Mezopotámie nejsou zatím známy žádné záznamy o spojení *svatby s náboženskými úkony. Podle souboru právních předpisů starobabylonského *krále *Chammurapiho (18. století př. n. l.) probíhala svatba obvykle v domě nevěsty, až když ženich předal předem domácnosti tchána obvěnční (akkadsky: //terchatum//). V případě, že na poslední chvíli ze svatby sešlo, vracelo se obvěnění ženichovi ve dvojnásobné výši a nový sňatek s dalším „přítelem“ (sumersky: //ku-li//) byl velmi obtížný. Předání obvěnění a dalších „darů“ rodině nevěsty bylo právním *aktem, který nevěstu chránil podobně jako dnešní „snoubenku“. Pokud ji někdo potom unesl a dokonce s ní měl pohlavní styk, byl usmrcen. „Snoubenec“ se tak stával „pánem“ (budoucí) ženy, i když budoucí nevěsta stále zůstávala v otcovské moci. Svatba se nemohla konat bez předchozího souhlasu rodičů nevěsty. Ženich musel uzavřít před *svědky svatební smlouvu (sumersky: //dub-inim-kéš//, akkadsky: //ríksu//) a připravit svatební hostinu (akkadsky: //kirru //„[předání] poháru“), jinak byl manželský svazek neplatný, i kdyby se nevěsta odstěhovala do domácnosti ženicha a žila s ním delší čas. Po svatbě se nevěsta stěhovala zpravidla do domácnosti ženicha, což bylo pokládáno za naplnění svatby a manželství. Předpokládala se i pohlavní konzumace (akkadsky: //acházu //„pojmout, vzít si“). Případy, kdy nevěsta žila po svatbě v domě svých rodičů, byly vzácné. Tehdy musel být ženich prakticky vlastním tchánem „adoptován“. Adopční smlouva potom nahrazovala smlouvu manželskou (*adopce). V *Asýrii existovaly naopak i tzv. matrimoniální smlouvy, v nichž byla rodiči ženicha adoptována nevěsta. *Cizoložství nevěsty po svatbě bylo trestáno smrtí, muselo však být spolehlivě svědecky dokázáno. Ženich, který bez příčiny opustil svou manželku, neměl na ni nárok, ani když se později vrátil, ovšem pouze v případě, že se nevěsta znovu vdala. Již první právní předpisy vládce *Uruinimginy z *Lagaše (24. století př. n. l.) zakazovaly dvojmužství (diandrii), které bylo zřejmě pozůstatkem staršího rodového zřízení. Manželství bylo potom zásadně monogamní a trvalé. Pokud byla nevěsta po svatbě neplodná, mohl muž pojmout služebnici za účelem zajištění (zvláště mužského) potomstva. Nevěsta přinášela do manželství a do nové vlastní domácnosti věno (akkadsky: //šeriktum//). Formu uzavírání sňatku (svatební obřad) dokumentují středoasyrské *zákony z konce 2. tisíciletí př. n. l., platné zřejmě až do konce celé mezopotamské *civilizace. Plnoprávný občan při něm vyleje olej na hlavu nevěsty a přinese na slavnostní hostinu kovové jídelní mísy, které se po obřadu nevracejí. Zprávy o ustálených svatebních obřadech přináší také knihy *Starého zákona. Svatba byla rodinnou záležitostí, spojenou opět s uzavřením manželské smlouvy a s *přísahou ženicha. Před svatební hostinou se nevěsta za přítomnosti žen koupala, strojila a zdobila závojem a klenoty. Ženich a nevěsta měli před obřadem na hlavě „věnec“ (Pís 3,11). Svatba začínala průvodem ženicha a jeho přátel k domu nevěsty. Ženich si vyžádal od rodičů nevěsty požehnání a odvedl si ji do domu svých rodičů. Cestou se přidávaly i přítelkyně nevěsty. Svatební hostina se konala většinou v domě ženicha, v domě nevěstiných rodičů jenom výjimečně. Obřad končil po hostině vyprovázením nevěsty do „svatebního stanu“, kde po svatební noci pokračovala druhý den hostina pro všechny přátele a známé manželského páru. Starozákonní svatební obřady vycházely zřejmě ze starých egyptských tradic, v nichž ženich a nevěsta byli po dobu obřadu „královským párem“ (*sňatek, posvátný).$Svobodná volba partnera je pozdní záležitostí. Sňatek byl mnohdy nástrojem utvrzování sociálních vztahů, ekonomickým a politickým aktem, do kterého mohli partneři zasahovat jen omezeně. V moderní společnosti je volba partnera téměř libovolná a je zpravidla motivována ideálem romantické *lásky, přesto přetrvávají i sňatky motivované ekonomickými a mocenskými hledisky.$Sňatek je většinou spojen s formálním obřadem a mnoha neformálními *zvyky a *rituály. S postupem *sekularizace a snížením vlivu *církví ustupuje také princip nerozlučnosti manželství a objevuje se občanský sňatek, který je možno za určitých podmínek ukončit rozvodem. Mnoho párů odsouvá z rozmanitých důvodů sňatek na pozdější dobu a žijí v *konkubinátu. (Viz též *antropologie sexuality, *manželství, sexualita, erotika, láska a manželství – …) (Blahoslav Hruška, Jaroslav Malina)