disciplína velmi obecně a ne zcela přesně označovaná jako věda o společnosti; je však právem možné říci, že je jednou z nejmladších věd s nejstarším předmětem: formálně se ustavila jako samostatná, tj., zejména na *filozofii a *teologii nezávislá, věda v roce 1838, kdy pro ni její novověký zakladatel francouzský matematik a filozof *Auguste Comte (1798–1857) vymyslel název. Na samém počátku ale stálo drobné lingvistické neštěstí – pojem „sociologie“ je jazykově nesprávně tvořen, nejde totiž o neologismus (novotvar), ale o tzv. barbarismus: slovo je tvořeno z latinského //societās// („společnost“, případně //socius//, „druh“ nebo //sociālis//, „družný, společenský, spojenecký“) a obvyklé řecké koncovky //logos// pro označení „vědy“ (analogicky bio-logie, psycho-logie, antropo-logie). Tento jazykový lapsus (kombinace latiny a řečtiny) ale měl dosti dalekosáhlé důsledky, protože poměrně dlouhou dobu bránil tomu, aby sociologie byla uznána jako „legitimní akademická věda“. Někteří významní sociologové, například William Graham Sumner (1840–1910), se pokládali spíše za antropology (snad právem) než za sociology, protože termín, nikoliv předmět oboru, odmítali. Teprve v polovině 80. let 20. století (zásluhou německého sociologa Ferdinanda Tönniese [1855–1936] a rakouského sociologa polského původu Ludwiga Gumplowicze [1838–1909], kteří napsali první učebnice sociologie) se slovo obecněji ujalo. V *českých zemích razil pro sociologii její první český protagonista (před *Tomášem Garriguem Masarykem) filozof, psycholog a estetik Josef Durdík (1837–1902) termín „spolkověda“.$Předmět studia sociologie, totiž „společnost“ (ale přesněji způsoby sdružování lidí, formy *komunikace a kooperace, základní *instituce jako *rodina, právní systém, ekonomické uspořádání, politický řád, ideové systémy jako *náboženství, *věda, filozofie atd.), byl ovšem dávno znám před Comtovým osamostatněním či vyjmutím sociologie z dosavadního systému věd (který byl produktem encyklopedické snahy francouzských osvícenců uspořádat vědění a seřadit je podle hierarchického klíče – Jean Baptiste Le Rond d’Alembert [1717–1783], *Denis Diderot [1713–1784] aj.). Lidé ve *společnosti nebo ve *společenstvích (*komunitách) totiž nejen vždycky žili, ale dokonce tuto skutečnost „teoreticky“ reflektovali, zabývali se jí a zkoumali ji, a to jak naivně, „zdravým rozumem“, tak pomocí zejména filozofických pojmových a metodologických nástrojů. Úvahy o společnosti tak procházejí *antikou (*Platón [427–347 př. n. l.] a *Aristotelés [384–322 př. n. l.], kteří uvažují o pravidlech života v „obci“, antické „*polis“), *středověkem (*Tomáš Akvinský [asi 1225–1274], *Aurelius Augustinus [354–430] s ideou „Boží obce“), raným *novověkem (renesanční myslitelé, například *Niccolò Machiavelli [1469–1527] s důrazem na politickou organizaci života a „moudré vládnutí“, poté zejména *Thomas Hobbes [1588–1679], který poprvé položil tzv. ústřední sociologickou otázku – jak je ve společnosti možný řád, když jsou lidé vzájemně bytostně nepřátelští, protože mezi sebou bojují o zdroje, Charles-Louis *Montesquieu [1689–1755] s geniální ideou „dělby mocí“ ve státě na zákonodárnou, výkonnou a soudní, jež musejí být navzájem nezávislé), především však *osvícenstvím (francouzským, německým i skotským).$Osvícenství stojí na prahu moderní společnosti (proto se někdy sociologie definuje jako „věda o modernitě“) a svou ideou víry v *rozum, v racionalitu, zakládá současně *víru v neustálý *pokrok člověčenstva, který je závislý na pokroku, růstu a systematizaci našeho vědění a naší schopnosti je prakticky aplikovat, růstu, který ale povede nejen k technické dokonalosti a ekonomickému blahobytu, ale také k zjemnění *mravů (*Jean-Jacques Rousseau [1712–1778], velký současník osvícenců, o tom nicméně pochyboval).$Obecně nutno říci, že předcomtovské koncepce se vyznačovaly třemi rysy: 1. normativismem (zajímalo je více, jaké by „ideální“ společnosti měly být, než jaké jsou společnosti reálné), 2. *voluntarismem, tedy přesvědčením, že je v moci velkých sociálních skupin a zejména velkých jedinců stav *světa proměnit a 3. víra ve velikány ducha a moci, kteří se neobjevují v dějinách často, ale pokud se objeví, je v jejich silách iniciovat či dokonce provést velkou sociální žádoucí proměnu.$Auguste Comte se pokusil ustavit: 1. sociologii jako vědu nefilozofickou, tedy bez přímé vazby na filozofii a teologii (což se mu ovšem nezdařilo, protože se sám stal tvůrcem systému, který známe jako *pozitivismus); 2. připoutat a připodobnit ji vědám přírodním (proto se o něm mluví jako o prvním sociologickém naturalistovi (//natura//, „příroda“); 3. dát jí jasný program a pevnou strukturu. Programem sociologie v jeho pojetí bylo „poznávat, abychom mohli předvídat, a na základě předvídání společnost měnit“, strukturou pak rozčlenění sociologie na sociální statiku (zkoumání společnosti v daném čase „nyní a zde“) a sociální dynamiku (studium vývoje společnosti v „dlouhém čase“, pokud je to nutné k porozumění současnosti). Zatímco první část Comtova programu byla razantně opuštěna (dnes už „sociálně inženýrské“ ambice „měnit celou společnost na základě sociologického vědění“ nikdo nesdílí, ačkoliv v tuto možnost věřili ještě naši první prezidenti, Tomáš Garrigue Masaryk [1850–1937] i *Edvard Beneš [1884–1948] totiž chtěli „dělati politiku vědeckou, tj. založenou na základě sociologickém“), druhá část Comtovy ideje, návrh její vnitřní strukturace, v sociologii zůstala pod jiným označením (rozlišuje se tedy studium sociální struktury a studium sociální změny).$Otázku po předmětu sociologie – „co je společnost“ – si její zakladatelé nesčíslněkrát kladli (nejdůrazněji německý filozof a sociolog Georg Simmel [1858–1918] ve slavném eseji „Jak je možná společnost?“ z roku 1900) a odpovídali na ni nejednoznačně. Soudobá sociologie nabízí (podle polského sociologa světového jména Piotra Sztompky [narozen 1944]) těchto sedm možných pohledů na „fenomén společnost“:$1. demografický – společnost jako množina nestrukturované *populace, obývající určitý prostor,$2. skupinový – společenské skupiny od rodiny po organizace tvoří v úhrnu společnost,$3. systémový – společnost je soustava sociálních statusů, tedy konkrétních postavení lidí ve společnosti (jež jsou vyjádřeny jejich sociální pozicí, statusem) a z nich vyplývajících rolí,$4. aktivistický – společnost je soubor interagujících, vzájemně vůči sobě (společně a proti sobě) jednajících jedinců,$5. strukturální – společnost je síť vazeb mezi lidmi a skupinami,$6. kulturální – společnost je především „maticí“ významů, smyslů, ale především hodnot, norem a regulativů sociálního chování,$7. „událostní“ – společnost je běh neustále proměnlivých událostí, činů, *aktů a rozhodnutí (takže je vlastně vědecky neuchopitelná).$O sociologii se v důsledku nejednotného pojetí jejího předmětu a teoreticky i metodologicky velmi diferencovaného přístupu ke studiu sociální skutečnosti mluví jako o „multiparadigmatické vědě“. Pojem paradigma sociologie převzala nikoliv bezbolestně od amerického filozofa vědy *Thomase Samuela Kuhna (1922–1996), který (zhruba řečeno) paradigmatem rozumí určitou (obvykle poměrně dlouhou) fázi ve vývoji vědy, kdy se většina vědecké obce (vědecká komunita) určitého oboru shoduje zejména na 1. výchozí společné teorii, 2. základní metodologii, 3. společném vědeckém jazyku a 4. souboru problémů, které se pokládají za řešitelné (později pojem paradigma nahradil pojmem „matice“). Jen za těchto předpokladů lze podle Kuhna mluvit o vědě: jedno paradigma sice může být vystřídáno na základě „*vědecké revoluce“ jiným, ale bází stability vědy je „normální věda“ s výše uvedenými znaky. Problém sociologie spočíval ovšem v tom, že tyto podmínky od samotného počátku neplnila. Již v Comtově době se kromě jeho vize sociologie jako „normální vědy“ objevila minimálně dvě podstatně odlišná pojetí: *Karla Marxe (1818–1883), který společnost viděl jako sféru sociálních konfliktů (nikoliv tedy – jak předpokládal Comte – jako usilování o „řád a pokrok“), a *Lamberta Adolpha Jacquese Quételeta (1796–1874), belgického matematika, statistika, astronoma a sociologa, který navrhl, aby se ke společnosti přistupovalo jako k matematické množině, kde lze počítat průměry, konstruovat „průměrného člověka“, ale také zjišťovat životní úroveň pomocí studia rodinných rozpočtů, tedy „naturalizovat“ sociologii tím, že sociální jevy a procesy budeme kvantifikovat. Brzy nato se objevily další koncepce, které k ideálu normální vědy měly daleko. Proti comtovskému naturalismu, představě, že sociologie je na vrcholu pyramidy věd a ze všech vybírá to věcně a metodologicky nejpodstatnější (a v tomto ohledu se podstatně inspiruje přírodními vědami s rozpracovanými empirickými a experimentálními postupy), vzniká na sklonku 19. století silný „duchovědní“ či „kulturní“ proud (*Wilhelm Dilthey [1833–1911], Heinrich Rickert [1863–1936] a zejména později *Max Weber [1867–1920] spolu s bratrem Alfredem Weberem), který zdůrazňuje kvalitativní odlišnost přírodního a sociálního světa: sociální svět je především světem hodnot a kulturních produktů a základním nástrojem jeho poznání není experiment, ale „porozumění“ //(Verstehen)//.$„Řešení“ problému sociologie jako „ne-vědy“, která není řízena jediným paradigmatem, se našlo až v 70. letech 20. století, kdy americký sociolog Georg Ritzer (narozen 1940) doložil, že mohou existovat také „multiparadimatické vědy“, tedy obory, v nichž vedle sebe, ba proti sobě stojí dvě (či více) podob „normální vědy“ se svými vlastními pravidly. Sociologie je prostě multiparadigmatická věda (dnes se ostatně přistupuje na to, že ani *ekonomie není monolitní vědou, snad podobné je to i s *antropologií nebo *religionistikou, kde postmoderní „obrat“ způsobil jistý nesoulad mezi „tradicionalisty“ a „postmodernisty“ atd.).$Základní paradigmatické členění sociologie je založeno na tom, že na jedné straně stojí pohled makrostrukturální (společnost jako „velký celek“, obvykle totožný s národním *státem, složený z velkých skupin jako jsou třídy, *stavy a vrstvy) a na straně druhé pohled mikrostrukturální soustředěný na studium malých skupin osob, které se navzájem znají, a zejména na každodenní život „běžných lidí“. Téma každodennosti (intimita, péče o tělo, nakupování, proměny *sexuality, vliv bulváru na život obyčejného člověka atd.) je dnes téměř ústředním tématem soudobé sociologie. Teprve v úhrnu a propojení však oba pohledy poskytují přiměřený pohled na vlastní předmět sociologie – na společnost samu. Někteří sociologové k *vysvětlení této „kooperativní nezbytnosti“ používají termín vypůjčený z moderní fyziky a mluví o „komplementaritě“ pohledů, které se vzájemně nevylučují, ale doplňují. Skutečný život sociologické vědecké komunity je ale tomuto ideálu poněkud vzdálen.$Vědecká perspektiva dnes v sociologii ustálená se snaží odpovědět na tyto související otázky.$1. jak to je a jak to „funguje“: popisná (deskriptivní) funkce – používá se kvantitativních („měřících“ a statistických) i kvalitativních metod výzkumu (hloubkových rozhovorů, tzv. diskurzivní analýzy, grounded theory neboli „ukotvené teorie“); například kolik je nezaměstnaných, jaký je mezi nimi podíl ženské či romské populace, jaká je struktura příjmů a výdajů apod.;$2. proč to tak je: vysvětlovací, teoretická či explanační funkce – pracuje se s teoretickými syntézami, prezentovanými v podobě vědeckých textů, v nichž kvantitativní údaje hrají pomocnou roli; například proč ve vyspělých společnostech existuje tendence k reprodukci sociálního statusu, proč došlo na jedné straně k „úpadku“ *náboženství (sekularizační hypotéza) a na druhé straně ke vzniku nových náboženských hnutí apod.;$3. jak to asi bude: prediktivní či prognostická funkce – opírá se o prognostické a futurologické modely, předpovědi trajektorií, extrapolací atd.; například jaké důsledky může mít další rozvoj automobilismu, jak se bude vyvíjet mládežnická *subkultura apod.;$4. co je s tím možné dělat: praktická, pragmatická či sociotechnická funkce; například návrhy na zlepšení organizace sociální práce, programy pro práci s tzv. deviantní mládeží, pro boj s drogovými závislostmi apod.$Třetí – prediktivní či prognostický – úkol se sociologii daří nejméně, a to ze snadno pochopitelných důvodů: 1. sociální svět je složen z lidí, kteří mohou jednat nevypočitatelně („člověk se vždycky může rozhodnout jednat jinak“, říká britský sociolog *Anthony Giddens (narozen 1938), v klasické sociologii se používalo pro tento rozhodovací fenomén původně teologického termínu „svobodná vůle“), 2. při svém rozhodování lidé používají vlastního laického vědění, které známe jen částečně a neumíme předvídat, jak je lidé použijí, a 3. neumíme předpovědět podobu budoucích *objevů (vynálezů, teoretických soustav), které mohou zásadně změnit podobu společnosti (v 60. letech 20. století se předpokládalo, že budoucí dominantou bude „automatizace strojové výroby“, ale netušilo se nic o mikročipech, miniaturizaci, *internetu, tedy „síťové společnosti“ atd.). Také čtvrtá, pragmatická funkce se dá aplikovat jen velmi omezeně a se značnou dávkou opatrnosti: britský filozof a politický vědec *sir Karl Raimund Popper (1902–1994) říkal již ve 40. letech 20. století, že sociologie si může dovolit jen tzv. mikroinženýrství založené na předchozím *experimentu na malé skupině, nikdy nesmí koketovat s „globální proměnou světa“, protože pak se vystavuje nebezpečí, že se stane nástrojem *totalitarismu (příklad *marxismu je v tom poučný).$Francouzský sociolog Danilo Martuccelli (narozen 1964) navrhuje, aby se vývoj a současný stav sociologie rekonstruoval a systematizoval pomocí tří „matic“, které umožňují chápat kontinuitu vývoje sociologické teorie. Každá matice postihuje jeden podstatný rozměr vývoje moderní společnosti („modernity“) a Martuccelli demonstruje, kým a jak toto postižení bylo provedeno: 1. matice sociální diferenciace (*Émile Durkheim [1858–1917], *Talcott Parsons [1902–1979], *Niklas Luhmann [1927–1998], *Pierre Bourdieu [1930–2002]), 2 matice racionalizace (Max Weber, Norbert Elias [1897–1990], Herbert Marcuse [1898–1979], *Michel Foucault [1926–1984], *Jürgen Habermas [narozen 1929]) a 3. matice tzv. moderní situace (Georg Simmel, chicagská škola výzkumu města, Erving Goffman [1922–1982], Alain Touraine [narozen 1925], Anthony Giddens). Martucelliho nápad je znamenitý tím, že opravdu postihuje podstatné tematické dominanty moderní sociologie ve vazbě na vývoj společnosti (její nové vnitřní uspořádání, tedy „restrukturace“, důraz na roli poznání a vědění, tedy racionalizace společnosti a současně její „odkouzlení“, a konečně tzv. moderní situace, která vypovídá o postavení člověka, který se náhle ocitá ve velkoměstském prostředí, zbavený tradičních komunitárních jistot).$Klasikové sociologie (zpočátku převážně filozofové 19. a počátku 20. století) otevřeli a někdy více či méně úspěšně řešili problémy, které jsou dodnes živé: Francouz Auguste Comte (1798–1857) roli „pozitivního vědění“; Němec Karl Marx (1818–1883) roli ekonomické produkce, třídní struktury a třídního konfliktu; Angličan *Herbert Spencer (1820–1903), který inspiroval *Charlese Darwina k jeho teorii (nikoliv naopak, jak se někdy tvrdí), byl stoupencem radikálního *evolucionismu a někteří badatelé říkají, že byl (celým svým obrovským dílem) posledním polyhistorem („všeznalcem“) v dějinách; jeho teorie střídání militárního a industriálního vývojového stadia v dějinách není sice nezajímavá (jakkoliv nemůže jít nijak daleko do minulosti), je však až bytostně nepříjemná Spencerovým krajně radikálním *liberalismem (viz jeho výrok: „žebrák ležící ve škarpě, je na místě, které mu náleží“).$Georg Simmel, jehož historický význam byl znovuobjeven až v 70. letech 20. století, neobvykle a nečekaně obrátil pozornost k takovým jevům, jako je zábava, „nezávazný rozhovor“, sociální funkce *šperku, módy, koketerie a zejména role peněz v souvislosti se životním stylem. Kromě toho Simmel napsal několik desítek pozoruhodných esejů o *Augustu Rodinovi, *Leonardovi da Vinci, zajímavě předpověděl katastrofické důsledky *první světové války atd. Jeho současník německý politický ekonom, filozof, historik Max Weber (1864–1920), dnes pokládaný za nejvýznamnějšího klasika, navrhl výklad vzniku „ducha kapitalismu“ z „protestantské etiky“, ukázal tedy souvislost ekonomického života a náboženské víry a religiózních pravidel, rozpracoval teorii sociálního jednání jako smysluplné interakce (kontaktu) osob, které svým činům nejen přikládají smysl, ale které musejí rozumět také smyslu jednání jiných; rozvinul pozoruhodnou teorii moci („panství“), kdy zavedl dnes již běžný pojem „*charizmatického vůdcovství“ (založeného na výjimečné vlastnosti či schopnosti politika či jiné osobnosti ovládat davy), analyzoval velká světová náboženství atd. Zakladatel francouzské sociologie Émile Durkheim se věnoval dělbě práce, fenoménu sebevraždy (který patnáct let před ním sociologicky u nás pojednal již Tomáš Garrigue Masaryk, jenž spojil sebevražednost se ztrátou náboženské víry jako důsledku „polovzdělanosti“, k níž nás paradoxně dovedlo osvícenství, které nám dalo nezdravé „racionální sebevědomí“) a „elementárním formám náboženského života“; současně ustavil podobu „deperzonalizované“ sociologie, v níž je individuum pod trvalým tlakem společenského prostředí, z něhož se nemůže vymknout, a všechny sociální jevy se mohou vysvětlit jen a jen z jiných sociálních jevů. Italský sociolog *Vilfredo Pareto (1848–1923) pak rozvinul teorii moci a *elit a položil tak základy politické sociologie; americký filozof a psycholog George Herbert Mead (1863–1931) obrátil pozornost k „symbolickému chování“ – k úloze *jazyka v *komunikaci a pro vývoj „já“.$ Zakladatelé sociologie tak vlastně pokryli všechna podstatná témata sociologie soudobé (kromě těch, která nemohli znát, protože v jejich sociálním světě nebyla přítomna).$Soudobá sociologie je proto vlastně jen konvenční označení pro vývojové období (asi 1950–2000), v němž sociologie definitivně opouští klasickou tradici a velké sociologické systémy (většinou téměř nepodložené empirickými výzkumy a daty) pod vlivem zásadních společenských proměn do fáze charakterizované:$– podstatným růstem podílu empirické (výzkumné) složky;$– vznikem řady sociologických škol a směrů, které se od sebe významně odlišují pohledem na sociologii (Co je jejím vlastním předmětem? Nakolik se smí veřejně angažovat? Nakolik smí formulovat hodnotící soudy?) i způsobem přístupu k ní (Je rozhodující studium společnosti jako „celku“, jako „systému“, nebo jde spíše o studium jednání jejích jednotlivých členů? Je důležitější studium „stabilních struktur“ nebo proměňujícího se smyslu, který jednotlivci přikládají svému jednání ve společnosti?);$– diferencovaným vztahem k sociologickému dědictví, k tradici: buď je studium klasiků nezbytné, protože oni zformulovali základní teze o „modernitě“, která je vlastním předmětem sociologie, nebo naopak – studium klasiků je jen formální zátěž, studium „dějin sociologie“ nemá analogii (kromě filozofie) v žádné vědě, sociologie je nevyzrálá a „nekumulativní“ věda právě proto, že se trvale váže na své klasické dědictví, které je ale zastaralé.$V tomto období se sociologie výrazně rozdělila na sociologii empiricko-výzkumnou (inspirovanou novopozitivistickou filozofií a představovanou v USA Georgem Andrewem Lundbergem [1895–1966], ale zejména Rakušanem Paulem F. Lazarsfeldem [1901–1976]) a teoretickou (zpočátku reprezentovanou zejména velkým strukturálně funkcionálním systémem amerického sociologa Talcotta Parsonse, později německého sociologa Niklase Luhmanna aj.).$Současně se v rámci sociologie na dlouhou dobu vyčlenily tři úrovně obecnosti: úroveň tzv. konkrétních disciplín, zkoumajících jednotlivé „segmenty“ sociální skutečnosti (například sociologie práce, průmyslu, práva, zdraví a nemoci, deviantního chování, armády, školství, vzdělání atd.), úroveň tzv. teorií středního dosahu, které se snažily odpovědět na otázku, „proč“ probíhají v určitých segmentech skutečnosti ty či ony procesy (například pokus o výklad deviantního, ale i běžného komunikačního chování, utváření pravidel sociálního styku atd.), a úroveň „obecné sociologické teorie“ (grand theories), která aspirovala na výklad velkých sociálních celků (tzv. makrostruktur).$Předmětně je sociologie více než kterákoliv jiná věda závislá na změnách „vnějšího prostředí“, tedy na předmětu, který zkoumá a jehož je sama součástí: v 80. letech 20. století byl zaveden Ulrichem Beckem, Anthony Giddensem a Alvinem Gouldnerem pojem „reflexivita“, který označuje skutečnost, že sociologické vědění, které vypovídá o sociální skutečnosti, se stává její součástí a tím ji zpětně ovlivňuje: jednou sdělená informace se stává součástí rozhodování lidí, jejich volby, obrany před rizikem apod. Podstatnými změnami, které formovaly podobu soudobé sociologie, byly: a) na západě postupný přechod od klasické společnosti industriální ke společnosti postindustriální (termín zavedl a teoreticky zdůvodnil v USA Daniel Bell (narozen 1919) a v Evropě Francouz Alain Touraine), který se odehrával od poloviny 50. let 20. století, a b) ve střední a východní Evropě nástup „transformačních procesů“ spojených s pádem totalitních režimů (někdy se mluví o „tranzitivních procesech“, „opožděné modernizaci“ atd.). Vzniká tak na jedné straně pluralita teorií, které vysvětlují jednotlivé dimenze postindustriální či postkomunistické společnosti (u nás Pavel Machonin [1927–2008], Jiří Musil [narozen 1928]), na druhé straně řada koncepcí, které se od sebe podstatně odlišují „vědními zdroji“ a inspiracemi, z nichž vycházejí. Ustavují se tak sociologické směry, které se přímo váží na mimosociologické zdroje, zejména:$1. teorie racionálního výběru či volby (původně teorie sociální směny), která se inspiruje ekonomickou teorií a matematickou teorií her; jejím východiskem je předpoklad, že člověk se v sociálním prostoru a ve svých kontaktech chová racionálně, že své volby činí tak, aby maximalizoval svůj zisk a minimalizoval ztráty;$2. teorie symbolického interakcionismu, která se opírá o podstatně revidované premisy klasického *behaviorismu a snaží se vysvětlit sociální jednání především jako interakci, jež je založena na *směně významů; proto do symbolického interakcionismu silně zasahuje také *sémiotika a *lingvistika;$3. *sociobiologie, která využívá od poloviny 70. let 20. století poznatků soudobé *biologie k tomu, aby vyložila některé podstatné složky sociálního chování pomocí jeho biologických determinant nebo biologických limitů. U řady sociologů sice narazila na ostrou kritiku pro údajný redukcionismus, protože se pokouší složitější sociální jevy vysvětlit jednoduššími – biologickými, je však neobyčejně efektivní při výkladu některých forem chování, zejména *agrese, *altruismu, *sexuálního a prostorového chování atp. (u nás například Jan Zrzavý [narozen 1965] aj.). V posledních letech jsou aspirace sociobiologie větší o rozměr historický, snaží se vyložit vývoj lidstva jako koevoluci biologických a kulturních faktorů.$Jiné soudobé teorie spíše reagují na starší východiska, například teorie konfliktu koriguje Marxovo pojetí třídního konfliktu jako výhradně ekonomického (německo-britský filozof lord Ralf Dahrendorf [narozen 1929], americký sociolog Randall Collins [narozen 1941]), teorie sítí rozvíjí myšlenku, že soudobá společnost již není společností stabilních a „pevných“ skupin a struktur, nýbrž spíše společností sítí (Brit Frank Webster [narozen 1950]), což odráží skutečnost, že role bezprostředního kontaktu mezi lidmi je nahrazována a zprostředkována technickými prostředky (mobilní telefon, internet pod.). Z filozofických zdrojů vychází zejména fenomenologická sociologie (rakousko-americký filozof a sociolog Alfred Schütz, [1899–1959]), která poprvé důrazně obrátila pozornost sociologů k fenoménu každodennosti a běžného vědomí, a také existencialistická sociologie, která rozvíjela především podněty francouzské filozofické školy (existenciální filozof a spisovatel *Jean-Paul Sartre [1905–1980], fenomenolog Maurice Merleau-Ponty [1908–1961]) a zabývala se otázkami, jež sociologie „vytýká před závorku“ a nenabízí pro ně vysvětlení (fakt „vrženosti do světa“, svobody a odpovědnosti apod.). Velmi vlivný byl (a v modernizovaných podobách je) jistou dobu i směr dramaturgický, inspirovaný divadelní metaforou o tom, že všichni na tomto světě hrajeme sociální role, a to na jevišti, v hledišti, za kulisami, na předscéně atd. (kanadsko-americký sociolog Erving Goffman), a pro *psychologii zajímavý směr tzv. sociologie emocí (Goffmanem ovlivněná americká profesorka sociologie Arlie Russell-Hochschild [narozena 1940]), která se zajímá o emocionální prožívání podstatných i banálních životních situací (nemoci a umírání, sportu jako aktivity i jako diváctví, sázení a pocitů z výhry či prohry, vztahem emocionality, intimity a sexuality apod.).$Z jednotlivých sociologických disciplín se nejdramatičtěji vyvíjela a proměnila sociologie politiky (zejména tzv. kritická sociologie), sociologie kultury (se vznikem tzv. *kulturální studie (anglicky: //cultural studies//), v nichž se zejména klade důraz na rovnocennost tzv. vysokého a nízkého umění, na roli *médií při formování kulturního světa postmoderního člověka), hospodářského života a sociologie *genderu a *identit, která je ale spíše spojena již s pohledem postmoderní sociologie na sociální svět. V posledních dvou desetiletích se totiž ustavil dvojí pohled na skutečnost – „tvrdý“, který v podstatě pokračuje v „moderním“ vnímání světa jako světa relativně stabilního a podřízeného řádu politickému, duchovnímu a kulturnímu, a „měkký“ (*Zygmunt Bauman [narozen 1925] mluví o „tekutém světě“), který poukazuje na to, že v podstatě všechny struktury, která tradičně držely svět pohromadě (názorový konsenzus, stabilní náboženství, ale i tradiční organizace práce, pravidla sociálního vzestupu) se zhroutily, jedinec ztratil oporu, stává se čím dále závislejší na „virtuálním světě“, který mu nabízejí média a nové technologie. Postmodernita je chápána někdy jako nové vývojové stadium společnosti, častěji (a také přesněji) jako „duchovní naladění“, jako „nová mentalita“, nové vidění světa – neurčité, nepřesné, často zmatené. Ale vzhledem k tomu, že postmoderní společnost je svázána pevně a nastálo se spotřební společností je to vlastně vysněný //Brave New World// (Krásný nový svět) – ovšem s neočekávanými důsledky.$Je navýsost pravděpodobné, že se sociologie bude vyvíjet ve třech základních liniích, možná vzájemně kooperujících, možná vzájemně nepřátelských. Bude pokračovat velmi intenzivně studium nových fenoménů, které povedou ke konstituci uspořádanější postmoderní sociologie, která bude ale velmi vzdálena modelu „exaktních věd“. Proti tomu menší část sociologů bude usilovat o kooperaci s přírodními vědami, tentokráte spíše s biologií (zejména sociobiologií) než tradičně s fyzikou. To, čemu se říká //main stream//, tedy hlavní proud, bude nadále reprezentovat sociologie užitá a pragmatická, pohybující se na škále od studia volebních preferencí po migrační pohyby a postavení ženy v postmoderní společnosti. Co ale jistě zůstane, bude několik osamělců, kteří budou hledat cesty k výstavbě teoretické sociologie s vědomím, že věda, která nedisponuje teorií, není vědou v pravém slova smyslu. Ale je docela dobře možné, že tohoto úsilí si nikdo nevšimne, protože se pohybuje mimo sféru udělování grantů (tedy bezprostřední nebo zprostředkované utilitárnosti).$Sociologie byla odedávna úzce spojena s antropologií. Nejvýznamnější francouzská sociologická škola Durkheimova byla jedním svým proudem antropologická (Émile Durkheim, *Marcel Mauss [1872–1950]), v průběhu celého 20. století se inspirovala dílem *Clauda Lévi-Strausse (narozen 1908), americká a britská sociologie tradičně navazovala na antropologické a etnografické výzkumy (*Robert Redfield [1897–1958], William Graham Sumner [1840–1910] aj.). Soudobá sociologie se nejen inspiruje, ale je nezřídka provázána s antropologickými teoriemi i výzkumy (*James T. Clifford [narozen 1945], *Clifford James Geertz [1926–2006], *Adam Kuper [narozen 1941] aj.). Postmoderní sociologie dokonce ve své metodologii mluví o „etnografických přístupech“. Pozoruhodně se rozvíjejí antropologické a etnografické podněty v polské sociologii, kde se utvořila silná skupina mladých „antropologizujících“ sociologů, například Tomasz Szlendak – studium *erotiky a sexuálních vztahů v soudobé společnosti, zesnulý Marian Kempny – rozvoj teoretického dědictví *Bronisława Malinowského (1884–1942), Zbigniew Bokszański – antropologické studium kolektivních identit, Andrzej Mencwel – analýza inspirací tzv. *kulturalismu aj.; podobně, totiž s použitím antropologických podnětů je zkoumána soudobá konzumní společnost včetně mediálního chování. U nás je propojení sociologie a antropologie (etnografie) zatím v počátcích. (Miloslav Petrusek)