český básník a prozaik; patří k zakladatelům české moderní lyriky. Sovova tvorba je velmi rozsáhlá. První Sovovy básnické sbírky přírodní lyriky jsou inspirovány rodnou jihočeskou krajinou (//Květy intimních nálad//, 1891; //Z mého kraje//, 1892; //Soucit a vzdor//, 1894). S impresionistickou vnímavostí autor kreslí sugestivní obrazy jejího proměnlivého kouzla. Do těchto veršů se promítá i básníkovo senzitivní rozjitřené nitro. Sovova počáteční tvorba je kriticky vyhrocena proti bezduché společnosti, v níž je těžké najít zakotvení (//Zlomená duše//, 1896). Následující sbírka //Vybouřené smutky// (1897) vyjadřuje opět hořké pocity zklamání, znechucení a osamocení v nenáviděné společnosti. Sova zde vytváří osobitý typ symbolistické lyriky, zároveň stále více užívá volného verše. Symbolistická stylizace se rozvíjí v další sbírce //Údolí nového království// (1900), která je vidinou, snem o *lásce, porozumění, sbratření. Ve sbírce //Dobrodružství odvahy// (1906), uzavírající symbolistickou etapu, se pak hlavním tématem stal aktivní zápas o „nové království“. Vrcholem Sovovy básnické tvorby jsou sbírky intimní lyriky //Ještě jednou se vrátíme// (1900, podstatně přepracováno 1912) a// Lyrika lásky a života// (1907).$V milostných básních je zachyceno drama vztahu mezi mužem a ženou, rozmarnost, krutost i trapnost lásky, vášnivá erotika, pomíjivost citů. Osobní dramata ještě doznívají ve sbírce //Zápasy a osudy// (1910), ale v další tvorbě se do popředí dostává básníkův vztah k vlasti (//Zpěvy domova//, 1918). Poslední Sovova sbírka má název //Drsná láska// (1927). Snivý a citlivý básník, který po celý život nepřestával překonávat své rozbolestnění, se v ní vrací k rodnému kraji. Vedle veršů psal Antonín Sova od mládí až do konce světové *války také prózu. Nedosáhla takových kvalit jako jeho *poezie, ale významně podnítila subjektivizaci epiky. Některé prózy mají silné autobiografické prvky (//Ivův román//, 1901; //O milkování, lásce a zradě//, 1909). (Jaroslav Malina)