švédský prozaik a dramatik fascinujícího životního i uměleckého osudu. Na literární scéně se prosadil v roce 1879 kriticko-realistickým románem z uměleckého a novinářského prostředí //Röda rummet// (Červený pokoj): za realisticko-satirickým líčením pokrytectví švédské vyšší společnosti opírajícím se o dobový anglický román (například o dílo Williama Makepeacea Thackeraye) je patrný zájem o lidskou psychiku a dekadentně pojatou patologii *sexuality.$Velký rozruch, který vyústil až do soudní žaloby za rouhání, vyvolal svými neobyčejně nekonformními *názory na instituci *manželství, které zveřejnil ve dvou svazcích povídek – //Giftas// (Manželství, I–II, 1884–1886). Vedle pětisvazkového autobiografického románu //Tjänstekvinnans son// (Syn služky, I–V) a populárního humoristického románu //Hemsöborna// (Lidé na Hemsö, 1887) napsal naturalistická dramata //Fadern// (Otec, 1887), //Fröken Julie// (Slečna Julie, 1888), //Fordringsägare// (Věřitel, 1888–1889) aj. Po těžké duševní krizi, vylíčené v autobiografii //Inferno// (1897), následovala delší tvůrčí přestávka. K dramatu se vrátil v nábožensko-filozofické hře //Till Damaskus// (Do Damašku I–III, 1898–1904) pojaté expresionistickou formou životních zastavení. Na počátku 20. století napsal řadu dramat ze švédské historie, z nichž vynikla například hra //Kristina// (1901). Současně psal dramata symbolická //Påsk// (Velikonoce, 1900–1901), pohádková, naturalistická //Dödsdansen// (Tanec smrti, 1900–1901), expresionistická //Ett drömspel// (Hra snů, 1901–1902). V roce 1907 založil Intimní divadlo, pro jehož repertoár napsal komorní dramata. Největší úspěch z nich získala hra //Spöksonaten// (Sonáta příšer, 1907). Jako červená nit prochází jeho dílem dramatická tvorba, kterou nikdy neopustil a kterou snad nejvíc poznamenal vývoj tohoto literárního žánru ve 20. století směrem k absurdním polohám.$Strindbergova poetika se vyvíjela od *realismu a *naturalismu až k *moderně, *dekadenci, *symbolismu a *expresionismu. Také jeho ideový vývoj byl složitý: od radikálního *darwinismu a *ateismu přes *okultismus (//Ockulta Dagboken// [Okultní deník], 1977, vydáno posmrtně) až k pokorné křesťanské víře posledních let. V druhé polovině života se dokonce pokusil prosadit v přírodních vědách (chemie). Žil v manželství se třemi ženami (herečka Siri von Essen, rakouská novinářka Frida Uhlová, herečka Harriet Bosseová), dvakrát pod nátlakem opustil Švédsko a žil na různých místech v Evropě, především ve Francii, Švýcarsku, Německu a Dánsku. Pravděpodobně právě jeho kontroverzní život a dílo způsobily, že mu (ani jako světově uznávanému autorovi) nebyla udělena Nobelova cena a že se nestal členem Královské švédské akademie. Skvělým materiálem poznání Strindbergova ideového hledání, ale také dobové atmosféry jsou jeho francouzsky psané autobiografické romány //Zpověď pošetilcova// (vyšlo nejprve německy roku 1893 – //Die Beichte eines Thoren//; teprve v roce 1895 francouzsky pod původním názvem – //Le plaidoyer d’un fou//; první český překlad v roce 1912) a již zmíněné //Inferno//. Jeho dílo je naplněno dobovými podněty utopického a křesťanského *socialismu, *anarchismu, darwinismu, později také indické mystiky a východního myšlení vůbec. (Jaroslav Malina)