1. filozofický a vědecký směr, jehož cílem je výzkum *struktury objektů při důrazu na prioritu celku vůči částem a zkoumání vztahů mezi prvky daného systému; vznikl počátkem 20. století jako reakce na plochý *evolucionismus pozitivistického ražení. Odhlíží od obsahových odlišností a studuje podobnost struktur, umožňuje jistou matematizaci například jazykových, společenských a jiných pravidel. Vznikl nejdříve v *jazykovědě (*Ferdinand de Saussure [1857–1913]) a v literární vědě (Jan Mukařovský [1891–1975]), ve filozofii byl blízký *Michelu Foucaultovi aj.$Díky *Claudu Lévi-Straussovi se v polovině 20. století strukturalismus prosadil jako paradigma v *sociokulturní antropologii a *etnologii, uvažující kulturu (v lidském myšlení je zabudován *dualismus a *reciprocita a ty se projevují v *institucích kultury) a *společnost jako soubor znakových systémů určovaných skrytými *univerzálními strukturami (*strukturální antropologie). Ty mají samy charakter systémů a změna jednoho prvku v systému vede k změnám dalších prvků. Strukturalismus studuje též charakter změny, kterou lze i předvídat, a její pravidla. Ve srovnání s evolucionismem a *difuzionismem zdůrazňuje vztahy před prvky daného systému, a proto přístup synchronní před přístupem diachronním.$Strukturalismus tak ještě více než *funkcionalismus představuje obecnou orientaci společnou většině humanitních věd a navazující na obdobná pojetí i matematiky a věd přírodních (psychologie – *Jacques Lacan a *Jean Piaget, sémiologie – Roland Barthes, poetika – Jurij M. Lotman, *filozofie a *historie – Michel Foucault, sociální a politická teorie – *Louis Althusser, dějiny umění – Pierre Francastel, *antropologie a *etnologie – Claude Lévi-Strauss atd.). Přitom jediná podobnost strukturalistů spočívá – řečeno s nadsázkou –, že většina z nich se za strukturalisty nepovažuje. Proto také jeho výklad musí být jen schematický.$Vychází se z toho (vezmeme si za model *názory Clauda Lévi-Strausse), že jednotlivé druhy lidské činnosti představují komunikační systémy a každý z nich je podřízen jisté, na lidském *vědomí nezávislé struktuře. Struktura není chápána jako popis vnějších viditelných souvislostí (jako jsou stálé a opakovatelné vlastnosti systému, jak jej pojímá například funkcionalismus), ale je brána jako model systému, na něj však bezprostředně nepřevoditelný. Model je tvořen obvykle jako soubor binárních *opozic (*konstitutivních elementů). Historie popisu jejich prostřednictvím sahá až do mytických časů a právě při jejich studiu je znovu objevována zejména *Durkheimovou školou. Díky komplementaritě a univerzalitě spjatých vždy jednou opozicí (například: lehký/těžký) je dán jednoduchý princip třídění. Uvažujeme-li těchto opozic více, lze sestrojit třídění velmi minuciózní a díky univerzalitě pojmů i velmi úplné (návaznost na *Platónův způsob klasifikace včetně ontologických důsledků). Až potud nejsou binární opozice přínosem a strukturalismus sám nepředstavují. Rozhodující je to, aby tento soubor opozic adekvátně popisoval vybraný systém a nejen jej, ale všechny možné obdobné systémy, asi tak, jako Mendělejevova tabulka shrnuje možné atomy; „(…) mohli bychom zkonstruovat jakousi periodickou tabulku, obdobnou tabulce chemických prvků, v níž by všechny skutečné nebo i jen možné *obyčeje figurovaly seskupeny v určité skupiny: zbývalo by pak jen rozpoznat, které z nich ta či ona společnost přijala za své,“ uvádí Lévi-Strauss. Claude Lévi-Strauss byl hluboce ovlivněn především *Ernstem Cassirerem a jeho filozofií symbolických forem (1925). Modely by měly mít ještě další vlastnost, a sice srovnatelnost s modely jiných systémů, a to především na základě transformačních pravidel umožňujících vzájemné přechody. Cílem je zdůvodnění konečné teze, že „nepřeberný vývoj dějin uvádí do pohybu omezený počet strukturních kombinací“ (Lévi-Strauss) a poznání pravidel všech druhů „výměnných her“, ať již patří pod kulturu nebo *přírodu. Jurij Nikolajevič Tynjanov a *Roman Jakobson v roce 1928 předpokládají, že „historie systému je sama sobě systémem“. Mnohem konkrétněji chápe strukturu například pražský strukturalismus (Jan Mukařovský), kde struktura není vlastností věcí, ani individuálních stavů vědomí, ale je záležitostí společenského stavu vědomí.$Claude Lévi-Strauss podal strukturální *analýzu zejména příbuzenských struktur (1949), struktur *mýtů (//Mythologiques// od roku 1964) a „primitivního“ myšlení vůbec (1962). Vychází zejména z prací Cassirerových, Durkheimových, *Jungových a *Kroeberových. Východiskem strukturální analýzy mýtů jsou mu základní konstitutivní „mytémy“, s jejichž pomocí jsou mytické motivy zredukovány na malý počet schémat, která zase podléhají permutačním pravidlům. Předpokládá, že pohádky lze sledovat obdobně a že jsou založeny na opozicích slabších, než jsou opozice mýtů (kosmologické, metafyzické, přírodní), ale lokálních, sociálních nebo morálních a s větší možností permutací. Jejich původ klade do *neolitu.$Také pražský strukturalismus zaměřil svou pozornost na folklor (*Pjotr Grigorjevič Bogatyrjov, Roman Jakobson, Jan Mukařovský), jeho *genezi a *funkce. „Geneze folklorního uměleckého výtvoru tedy počíná seskupováním tradičních motivů a formulí. (…) A vznik lidového uměleckého díla je jen na začátku uměleckého procesu stálých obměn, dějících se přeskupováním, přibýváním a ubýváním detailů. Tyto detaily jsou základními významovými jednotkami kontextu folklorního uměleckého díla,“ uvádí Jan Mukařovský. Bogatyrjov předpokládá – dlouho před Lévi-Straussem –, že „rozmanitost fonologických a morfologických struktur je omezena a lze ji zredukovat na poměrně malý počet základních typů“.$Ruská sémasiologická škola při studiu folklorních textů dosáhla pronikavých úspěchů. Pionýrskou práci – a to ve světovém měřítku – zahájil Vladimir Jakovlevič Propp v roce 1928 hlubokou formální analýzou pohádek. Inspirován *Goethovou morfologií sestavil schéma jakési ideální pohádky, jejímiž obměnami jsou jednotlivé konkrétní pohádky. *Interpretaci Proppova schématu prostředky moderní *logiky provedli Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov a Vladimir Nikolajevič Toporov v roce 1963. Za předmět *etnografie (a *kulturní antropologie) má Propp rané formy materiálního života i sociální organizace a folklor je mu prehistorickou literaturou (1976). Folklorní útvary fungují jako *paradigmata, podle nichž se lidé orientují při reprodukci i sestavování dalších textů. Později se Propp zaměřil na obsah a historickou analýzu (1946, 1963). Byl přesvědčen o stadiálnosti vývoje a konstatoval, že *Morganovy a *Engelsovy myšlenky nebyly dosud propracovány, ani dovedeny do konce. Vývojovou řadu tvoří *rituální obřady (především *totemistické a *iniciační), mýty a pohádky. Epos vzniká již před počátky *státu. Doba vzniku je určována na základě projevů *animismu, zoomorfně-antropologických jevů, rodinných vztahů, slovníku reálií. Propp rovněž zkoumal způsob folklorního podání. Tak folklorní *čas neexistuje samostatně. Je dán pouze skutky hrdinů. Sám o sobě nevystupuje ani prostor, „tak chodí slepci od předmětu k předmětu“, prostor je dán jen ten, ve kterém je právě hlavní hrdina. Více dějů současných na různých místech není možných. Každá osoba existuje jen z hlediska děje a to děje fyzického, bez *psychologie. Proto také hrdinové jsou reprezentanty vlastností. Prvotní je děj, příčiny jsou *sekundární, logika je možná, ale ne nutná. Motivace činů se rozpracovává později a může proto sloužit jako indikátor stáří. Na základě toho může konstatovat, že v systému primitivního myšlení není příčinných vztahů, ani abstraktních pojmů, že existuje jiné pojetí času, prostoru, objektu, subjektu, reality, zkrátka jiné vidění věcí.$Podtržením významu rituálu sdílí Propp obdobnou pozici s jinak orientovanými směry bádání. Je to jednak ritualistická škola (*Arnold van Gennep, cambridgeská škola: J. E. Harrison – 1903, F. R. S. Raglan – 1936 a mnoho dalších). Ernst Cassirer postuloval v roce 1925 rovněž prioritu rituálu. *Mytologie mu představuje autonomní symbolickou formu kultury, tak jak jsou jimi ještě jazyk a umění. Na něho navazují práce A. F. Loseva (1930), W. M. Urbana (1939) a Susanne Langerové (1951). Losev ztotožňuje *kámen, *lov, *magii a *patriarchát a podle toho člení vývoj mýtů. *Mircea Eliade v roce 1947 a později pojímá mýty v souvislosti s rituály jako vědomé opakování paradigmatických gest, která mají za účel sjednocení s transcendentnem. Stálý souboj *sakrálního a *profánního, strach před historií a cyklická regenerace jsou jeho základními tématy. Na základě Proppovy práce z roku 1928, byť s mnohaletým zpožděním, bylo zahájeno systematické studium struktury nejen folkloru, ale i textů, zejména narativních (C. Brémond, A. Dundes, Algirdas Jules Greimas, C. Chabrol, *Edmund Ronald Leach, Jurij M. Lotman, Pierre Maranda, *Tzvetan Todorov a další). T. V. Sisjan zkoumal v roce 1975 pohádky z hlediska lexikografického, a to podle jednotlivých *sémantických polí (kosmologické, prostorové, časové, osobní, předmětové); podobně sestavují fond reálií Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov a Vladimir Nikolajevič (1974), a tak lze na základě akcí, situací, postav, postojů a reálií skládat obraz archaického „přirozeného“ *světa. Na reáliích můžeme sledovat i konkrétní události. Tak například okřídlený kůň znamená to, že se kultovní role přenesla z ptáka na koně a že tedy *kůň začal být domestikován. Stejní autoři vypreparovali invariantní podobu základního indoevropského mýtu.$Strukturální analýzu mýtu provedl především Eleazar Moisejevič Meletinskij (1975). K. V. Čistov ztotožnil epochu formování jazyka a budování folkloru a určil ji na dobu 100 000 až 13 000 let př. n. l. Na základě společných motivů je sledována *migrace (například motiv dítěte nemajícího otce je společný pro Evropu, Asii, Ameriku, Austrálii a *Oceánii). Nový obor představuje takzvaná lidová taxonomie (*folktaxonomie, anglicky: //folktaxonomy//), zkoumající taxonomické systémy archaické a lidové. Ty jsou obvykle založeny na podvojném dělení. Studium lidové taxonomie umožňuje poznat původní představy o přírodě, společnosti a způsob, jak jsou budovány (*Brent Berlin, *Harold C. Conklin).$Studium základních sémantických jednotek zahájil M. Parry v roce 1928 a A. B. Lord (1964). Vychází se z pojmu „formule“ jako základní jednotky epického jazyka (formule = klišé). Tak celý obrovský epos //*Mahabháráty// je z pětasedmdesáti procent složen jen z nich, počet formulí může sloužit jako pomocná datovací *metoda. Systematické studium klišé provedl G. L. Permjakov (1970, 1975). Za ně považoval ustálená spojení slov od přísloví a hádanek, na která potom navazují vyšší útvary, jako jsou bajky a pohádky. Klišé je mu po obsahové stránce znakem typické životní situace. Všechna přísloví se mu podařilo podřídit čtyřem základním logicko-sémiologickým invariantám, které mu reprodukují současně jednotlivé typy situací. Sjednocuje se tak model objektu, model světa a model klišé pod jednou strukturou; (Jaroslav Malina)$2. [biologie], směr, který pronikl do *biologie na konci 80. let 20. století (biologický strukturalismus). Jeho přívrženci založili roku 1986 na konferenci v Ósace strukturalistickou společnost a začali vydávat časopis //Rivista di Biologia//. Strukturalisté od počátku vystupovali proti *darwinismu a *neodarwinismu; kritizují především koncept *přirozeného výběru – naopak evoluce podle nich probíhá víceméně automaticky, na základě strukturních *zákonitostí živých soustav. Jejich metodologický aparát je směsí postmoderního pluralismu, *holistické filozofie, teorie chaosu, fraktální geometrie či Prigoginových disipačních struktur. Čelným představitelem biologického strukturalismu je švédský cytogenetik italského původu Antonio Lima-de-Faria, který svoje myšlenky formuloval v knize //Evolution without Selection: Form and Function by Autoevolution// (Evoluce bez selekce: Forma a funkce autoevolucí) z roku 1988. V ní mimo jiné tvrdí, že neodarwinismus není vědeckou teorií, ale naopak je překážkou objevení mechanismů *evoluce nebo že *selekce musí být z evoluční teorie vykázána. K tomu dodává: „Selekci nelze zvážit, uskladnit nebo nalít do zkumavky.“ Vznik velryby z jelena je podle něj možný „chemickou manipulací a pomocí série relativně rychlých kroků“. Jako *hnutí je však biologický strukturalismus velmi heterogenní, takže se můžeme setkat s různými postoji, od poměrně racionálních až po mystické, a jeho vliv na vývoj *evoluční biologie je zanedbatelný.$Ósacké hnutí by nemělo být zaměňováno s názorem, že selekce nemůže vysvětlit vznik všech znaků organismů (toto přesvědčení, které zastával například i *Alfred R. Wallace, se někdy označuje jako panselekcionismus) a že evoluci ovlivňují i různá vnitřní, zejména vývojová omezení (anglicky: //constraints//). Proto vznik některých struktur (například křídla andělů nebo pegasa) z biologického hlediska prostě není možný (v této souvislosti se traduje i bonmot známého evolučního biologa Johna B. S. Haldanea, který prohlásil, že vznik andělů je nemožný především kvůli //morálním// omezením člověka). Někteří autoři (u nás například Jaroslav Flegr) tento – v současné evoluční biologii převládající – názor rovněž označují za strukturalismus. (Miloš Macholán)