*evoluční model *kultury. Vypracoval ji americký kulturní antropolog William Durham. Je toho *názoru, že kultury „jsou schopny své vlastní zvláštní formy variační evoluce“ (Durham, W., 2007: 4). Hlavním prostředkem modifikace kulturních systémů je „hodnotově orientované rozhodování sociálně vlivných jedinců o kulturních *variantách“ (Durham, W., 2007: 5). Detailně svou představu evoluční teorie kultury představil v díle //Coevolution: Genes, Culture, and Human Diversity// (Koevoluce: Geny, kultura a lidská diverzita, 1991). Svůj přístup v ní označil jako teorii evoluce kulturním výběrem (v originálu: //theory of evolution by cultural selection//) s odkazem na její blízkou podobnost s *Darwinovou teorií evoluce *přirozeným výběrem. Kniha „je pokusem formulovat obecnou teorii kulturní evoluce, použít tuto teorii k predikci základních modů vztahů mezi genetickou a kulturní dynamikou a testovat tyto predikce proti vzorku náročných případových studií“ (Durham, W., 1991: 37). Podle Durhama vývoj ideačních teorií kultury v *kulturní antropologii (například *Clifford Geertz, *Ward H. Goodenough, *David Schneider, James P. Spradley) a vývoj teorií genetické evoluce sociálního chování v *biologii (například Robert Trivers, *William Hamilton) umožňuje sblížit společenské a přírodní vědy. Ideační teorie kultury jsou založeny na předpokladu, že kultura není tvořena vzorci chování lidí, nýbrž systémem preskriptivních pravidel řídících chování. Výhodou ideačních teorií kultury je podle Durhama to, že pracují s transmisí informace a nepotřebují proto neměnnou „jednotku kultury“, a to jak v makroevolučním, tak i v mikroevolučním měřítku. Sám však s jednotkou kultury pracuje a musí splňovat tyto vlastnosti: 1) sestává z informace, která aktuálně či potenciálně řídí chování, 2) vyhovuje celé řadě druhů, množství a způsobů organizace informací, 3) musí to být ohraničené nosiče informací, které jsou sociálně přenášeny jako *koherentní a funkční jednotky. Těmto kritériím podle Durhama nejlépe vyhovují memy a *symboly. Durham zvolil *mem, a to hlavně proto, že pojem není zatížen obecným používáním. Všechny varianty daného memu označuje jako holomemy, ať již se jimi chování momentálně řídí či nikoli. „Představují tedy celý kulturní repertoár variant memu, zahrnující i latentní či nevyjádřené formy“ (Durham, W., 1991: 189). Podskupinou holomemů jsou alomemy, kterými se naopak aktuálně chování řídí, a to za určitých podmínek alespoň u části členů kultury.$Kulturní evoluce je poháněna vpřed *selekcí, která probíhá prostřednictvím *komunikace symbolů a nikoli reprodukcí jako je tomu v genetické evoluci. Zavedl pojem kulturní fitness (v originálu: //cultural fitness//), který vymezil jako „míru relativního úspěchu přenosu mezi alomemy v kulturním systému, míru analogickou reprodukčnímu úspěchu jedinců nebo genotypů při studiu genetické evoluce“ (Durham, W., 1991: 194). Uvažuje o něm jako o očekávaném stupni sociální transmise a uplatňování určitých alomemů ve studované populaci. Kulturní selekce (v originálu: //cultural selection//), druhý pojem, s nímž Durham pracuje, se uskutečňuje volbou *primárních nebo *sekundárních *hodnot. Kulturní selekce je „rozdílná sociální transmise kulturních variant prostřednictvím lidských rozhodnutí, nebo jednoduše … ,zachování preferencí‘“ (Durham, W., 1991: 198). Kulturní selekce pracuje se dvěma integrujícími silami – volbou (v originálu: //choice//) a vnucením (v originálu: //imposition//). Volba je svobodné rozhodování o selekci dostupných alomemů. Vnucením rozumí zachování alomemů souladem s rozhodnutími druhých (Durham, W., 1991: 198) a má čtyři základní formy: 1) přinucení (v originálu: //coercion//) – volba je vynucena hrozbou *sankce nebo deprivací, 2) síla (v originálu: //force//) – omezení nebo předcházení volbě, 3) manipulace – *kontrola hodnot a přání druhých, 4) *autorita – soulad s autoritou vychází z toho, že rozkazy autority jsou přijatelné v rámci vlastních hodnot jedince. Kulturní selekce se uskutečňuje volbou primárních a sekundárních hodnot. Primární hodnoty nevyžadují žádné informace z kulturního přenosu. Primární hodnoty „nabývají podoby hodnotících pocitů – jsou zakoušeny jako dobré nebo špatné, příjemné či nepříjemné“ (Durham, W., 1991: 200). Vyvíjejí se v rámci *ontogeneze na základě vztahů mezi *centrálním nervovým systémem a prostředím. Sekundární hodnoty jsou nejdůležitějším prostředkem kulturně-evolučních změn. Vycházejí z kolektivní a nikoli individuální zkušenosti a ze sociální historie.$Durham formuloval hypotézu, která říká, že „existuje ne méně než pět rozdílných modů vztahu mezi geny a kulturou, totiž dva interaktivní mody, v nichž geny a kultura působí jako ‚prostředí selekce‘ toho druhého a tři komparativní mody, v nichž se kultura mění prostřednictvím selekce sekundárních hodnot“ (Durham, W., 1991: 205). Interaktivní mody působí přímo. Kultura může zásadně ovlivnit reprodukční úspěch genotypů, stejně jako mohou geny zásadně ovlivnit kulturní selekci. Uvedené mody vztahu genů a kultury jsou následující (Durham W., 1991: 205–207):$1) Genetické zprostředkování: při genetickém zprostředkování hrají nejdůležitější roli primární hodnoty, které přispívají ke zhodnocení alomemů a představují tak základní determinantu pro rozdílná kulturní fitness alomemů. Jinak řečeno, genetická *variabilita je základem *kulturní variability. Pro Durhama je nejlepším dokladem genetického zprostředkování studie *Brenta Berlina a Paula Kaye o kulturní evoluci základních pojmů pro barvy (Berlin, B. – Kay, P., 1969).$2) Kulturní zprostředkování: kultura mění směr a míru genetické evoluce. Kulturní variabilita v tomto případě ovlivňuje genetickou variabilitu. Podle Durhama se na kulturním zprostředkování podílí zejména, ačkoli ne výhradně, alomemy spjaté se systémem subsistence, *technologií, vzorci uzavírání *manželství, systémem příbuzenství, sociální strukturou dané kultury. Tento typ vztahu Durham dokládá evolucí absorpce laktózy dospělými.$3) Rozšíření: kulturní hodnoty populace mohou podpořit vyšší kulturní fitness alomemů, které mají vyšší inkluzivní fitness, tím, že podporují skutečnou *kulturní adaptaci (ve smyslu, v jakém pojem používají kulturní ekologové). V tomto případě kultura posiluje dispozice dané geneticky. Jako příklad Durham uvádí *incestní tabu.$4) Neutralita: pole alomemů je adaptivně neutrální. Kulturní variabilita vzniká a šíří se nezávisle na genotypech jedinců. Příkladem je na tomto místě učení se různým *jazykům.$5) *Opozice: vzniká tehdy, když kulturní hodnoty podporují alomemy, které snižují *inkluzivní fitness, jestliže se jimi jedinci řídí. Kultura tak může vést k šíření maladaptivních alomemů, jako je to v případě *kanibalismu na *Nové Guineji, kde je kanibalismus příčinou šíření smrtelné nervové *choroby *kuru mezi příslušníky kmene *Fore.$Vztahy 1 a 2 William Durham nazývá interaktivní, protože změna v jednom systému vyvolává změny i v druhém systému. Vztahy 3 až 5 nazývá komparativní, protože neexistují vzájemně závislé změny mezi fitness a kulturní fitness. (Martin Soukup)