studium *příbuzenství mělo po dlouhá léta postavení „královské disciplíny“ *sociální antropologie, bylo považováno za její nejvýznamnější oblast a vlastně každý antropolog, který chtěl něco znamenat, se musel k příbuzenství nějakým způsobem vyjádřit. Na konci 40. let 20. století bylo studium příbuzenství zejména v britské *antropologii tak centrální, že antropologie byla ironicky nazývaná „kinshipology“. V době, kdy Robin Fox píše první učebnici příbuzenství (//Kinship and Marriage: An Anthropological Perspective// [Příbuzenství a manželství: Antropologická perspektiva], 1967), tvoří antropologická literatura věnovaná příbuzenství více než polovinu veškeré odborné literatury v tomto oboru. Příbuzenství je zároveň oborem, který je považován v rámci antropologie za jeden z nejnáročnějších a nejsofistikovanějších pro svoji rozvinutou teorii, jasně stanovenou *metodologii a propracovanou terminologii. Stalo se také jednou z mála oblastí, kterou si antropologové mohou nárokovat jako sféru svého výsostného vlivu. Na rozdíl od jiných oblastí, které antropologové vždy sdíleli s dalšími vědními obory, z nichž často čerpali inspiraci, byly ve studiu příbuzenství antropologické teorie vždy v čele. Zlatá éra klasických antropologických teorií příbuzenství končí v 60. letech 20. století, kdy je studium příbuzenství podrobeno výrazné *kritice a na několik desetiletí zájem o ně upadá. K jakémusi „revivalu“ studia příbuzenství dochází od 90. let 20. století, kdy se pozornost antropologů začíná zaměřovat na „západní“ *civilizaci, na naše vlastní kulturní koncepce příbuzenství a dalekosáhlé změny, které pro tyto koncepce přinášejí například nové reprodukční technologie.$Klasická antropologická definice příbuzenství je založena na předpokladu, že genealogickým vztahům, vycházejícím z faktů biologické *reprodukce člověka, se ve všech společnostech připisuje sociální význam. Vztahy modelované podle vztahů vznikajících v důsledku plození a rození dětí se tak stávají jedním z významných principů sociální organizace. Poukazuje se na to, že ve všech *společnostech a *kulturách se připisuje sociální význam rozdílu mezi muži a ženami a všechny společnosti uznávají, že děti se rodí ženám. Z této univerzality sociálního významu připisovaného biologické reprodukci se pak odvozuje také univerzalita existence příbuzenství jakožto //sociálních vztahů//. Příbuzenství tedy můžeme označit za //sociální vztahy//, které jsou prototypicky vyvozovány, respektive modelovány na základě vztahů genealogických, pramenících z lidské schopnosti biologické reprodukce. Biologické fakty jsou však příbuzenským vztahům vždy jen *modelem – *příbuzenské vztahy jsou kulturně konstruované a jako takové jsou předmětem našeho zájmu.$V roce 1957 rozpoutal Ernest *Gellner, původem český antropolog působící ve Velké Británii, proslulou debatu o vztahu biologického a sociálního příbuzenství svým návrhem používat pro zaznamenávání příbuzenských vztahů (domněle) kulturně neutrální, objektivní, ideální *jazyk (Ideal Language and Kinship Structure [Ideální jazyk a příbuzenská struktura]. //Philosophy of Science//, 24, 1957, 235–242). Proti této tezi, stojící na předpokladu totožnosti příbuzenských vztahů se vztahy biologickými, tedy objektivními, danými, přirozenými a *univerzálními, ostře vystoupil Rodney *Needham (Descent Systems and Ideal Language [Systém descendence a ideální jazyk]. //Philosophy of Science//, 27, 1960, 96–101) s poukazem na kulturní podmíněnost a *variabilitu příbuzenských termínů, které odkazují ke vztahům sociálním a nikoli k „přirozeným“ biologickým poutům. Na tuto debatu reagoval také John Arundel Barnes (Physical and Social Kinship [Biologické a sociální příbuzenství], //Philosophy of Science//, 28, 1961, 3, 296–299), který ve svém příspěvku vyjasňuje vztah biologického a sociálního v příbuzenství na příkladu otcovství (často považovaného, oproti mateřství, za „problematickou“ kategorii, právě kvůli ne zcela zjevné souvislosti s „biologickými fakty“). Barnes ukazuje, že analyticky lze rozlišovat 3 roviny otcovství. První rovinou je //genetický otec//, což je osoba, jejíž spermie oplodnila vajíčko ženy, z něhož se později vyvinul plod. Druhou rovinou je „//biologický otec//“, jenž je osobou, //která je považována za genetického otce dítěte//. Třetí rovinu potom tvoří //otec sociální//. Vidíme tedy, že Barnes ke klasické distinkci //pater//-//genitor// přidává ještě jednu dimenzi, kdy rozlišuje dvě roviny termínu genitor (genetický otec a „biologický otec“). Vztah mezi genetickým otcem a „biologickým otcem“ (jako tím, kdo je sociálně uznáván jako genetický otec) je v praxi (vyjma medicínských účelů) většinou nezjistitelný. Kromě toho, jak uvádí Barnes, v nezápadních společnostech, kde koncepce příbuzenství není založena na genetické teorii, bývá společenstvím za genitora označena osoba, která přispěla ke zplození potomka, nikoli však podle genetické teorie, ale podle *konkrétní, emické prokreační teorie daného společenství.$Vyjdeme-li z tohoto Barnesova rozlišení tří rovin příbuzenské kategorie „otcovství“, můžeme říci, že pro sociálně-antropologické studium příbuzenství jsou určující druhé dvě kategorie – kategorie „biologického otce“ – tedy toho, kdo //je považován za genetického otce dítěte//, přičemž klíčový je tady právě faktor sociálního významu připisovaného skutečnému či domnělému genetickému otcovství, a kategorie otce sociálního (pater). První rovina, genetický otec, spadá do oblasti *genetiky a moderního *lékařství, a pro sociálně-antropologické studium příbuzenství je irelevantní. Na tomto příkladu jasně vidíme, že příbuzenství je oblastí sociálních vztahů, jimž vztahy biologické či genetické slouží pouze jako model či předobraz, přičemž jako optický aparát, skrze nějž se daná kultura či společnost na biologické vztahy dívá a s jehož pomocí je interpretuje a připisuje jim sociální význam, slouží konkrétní, kulturně specifická prokreační teorie (v naší společnosti založená na představě genetiky).$Výrazná orientace sociální antropologie na studium příbuzenství souvisela s počátky této vědní disciplíny. Když se antropologie na začátku 20. století formovala jako samostatná věda, vymezila si jako svůj hlavní předmět zájmu studium nezápadních, mimoevropských společností, tehdy označovaných jako „primitivní“ (aby se tak odlišila od *sociologie zaměřené na moderní západní společnost). U těchto tzv. „primitivních společností“ se předpokládalo, že příbuzenství zde hraje významnou – ne-li nejvýznamnější – roli a tvoří samotnou páteř sociální organizace. Poukazovalo se na rozdíl mezi „západními“ a „nezápadními“ společnostmi například v tom, že funkce, které v „západních“ společnostech plní *právní systém nebo *stát, zastává v „mimoevropských“ společnostech právě příbuzenství.$Nově se etablující disciplína sociální antropologie přitom výrazným způsobem navazovala na své předchůdce, či průkopníky, jimiž byli klasičtí *evolucionisté působící ve druhé polovině 19. století. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto směru byli zejména Lewis Henry *Morgan, John Ferguson *McLennan a Johann Jacob *Bachofen. Všichni tito vědci byli právníci, všichni sdíleli představu unilineární evoluce lidstva – lidstva procházejícího v průběhu dějin stejnými vývojovými fázemi, směřujícími k fázi „nejrozvinutější“, kterou představovala – jak jinak než – západní civilizace, a všichni výrazným způsobem ovlivnili teorii příbuzenství.$Evolucionisté předpokládali, že na počátku dějin lidstva neexistovala rodina, a toto období nazývají stadium //primitivní *promiskuity// (Morgan) či //*hetérismus// (Bachofen). Protože v takovém společenském zřízení je jediným „jistým“ příbuzenským vztahem vztah matky a dítěte, musely v takových společnostech převažovat *matrilineární vztahy – skrze ženy se odvozovala příbuzenská příslušnost a ženám pravděpodobně náležela společenská vážnost, *úcta a *autorita. Evolucionisté nazývají toto období //*matriarchátem//, který podle nich vývojově předcházel //*patriarchátu//, který nastává se vznikem *rodiny. Evolucionističtí vědci byli většinou kabinetní badatelé – //„armchair anthropologists“// – kteří zpracovávali materiály od cestovatelů, *misionářů či koloniálních *úředníků a z nich potom vypracovávali své rozsáhlé teorie. Jedinou výjimkou mezi nimi byl americký právník Lewis Henry Morgan, který byl adoptován do rodu Jestřába irokézského *kmene Seneca a tak se stal vlastně prvním antropologem provádějícím *zúčastněné pozorování. Evolucionistická metoda přitom byla výrazně komparativní (evolucionisté využívali materiál od společností z různých částí světa) a diachronická (stavěli tyto společnosti na žebříček jednotné unilineární evoluce lidstva).$Dědictvím evolucionistů 19. století v oblasti příbuzenství tak nebyla jen představa evoluce, následnosti matriarchátu a patriarchátu či některé dodnes používané základní pojmy (McLennan například zavedl do antropologie pojem //*exogamie//), ale zejména celková orientace této subdisciplíny a její terminologie ovlivněná právnickým *diskurzem. Ještě dalších padesát let se studium příbuzenství hemží právnickými termíny, jako jsou práva, povinnosti, korporované skupiny, následnictví atd. K výrazné změně tohoto diskurzu potom dochází až v 60. letech 20. století.$Od začátku 20. století se nejvýznamnějším centrem antropologického studia příbuzenství stává britská antropologie. Velmi výrazný vliv měla zejména strukturálně-funkcionalistická škola zastoupená Bronisławem *Malinowskim a Alfredem Reginaldem *Radcliffe-Brownem. Všeobecná tendence této doby jde přitom směrem od teoretických bádání //„armchair anthropologists“// k *interpretaci dat získaných bezprostředním terénním výzkumem. Důraz na komparativní metodu zůstává, ohnisko se však přesouvá od diachronních interpretací k synchronnímu pohledu, usilujícímu o hledání společenských „zákonů“ podobných *zákonům přírodních věd.$Další generace britských antropologů, představovaná zejména Edwardem Evanem *Evans-Pritchardem a Meyerem *Fortesem, přispěla do studia příbuzenství významnou teorií, která diskurzu příbuzenství následně dominovala několik desetiletí. Jednalo se o //teorii descendentních skupin//, respektive //teorii unilineární descendence//. Tato teorie považuje za základní jednotky příbuzenské, respektive sociální organizace jasně vymezené skupiny definované vztahem ke společnému předkovi. Členství v takových skupinách, nazývaných //*rody// (lineages) či //*klany// (clans), se odvozuje od společného předka unilineárně, tedy buď v ženské (matrilineárně) nebo v mužské *linii (patrilineárně). Tyto celky jsou označovány jako //skupiny korporované//, které jednají jako jeden „právní subjekt“ – mají společné jméno, společný majetek, mají vůdce nebo *náčelníka, který mluví jejich jménem a může rozhodovat o záležitostech celé skupiny, věnují se například obdělávání stejné půdy atd. Takto vymezené skupiny mají exkluzivní členství, jasně vymezené hranice a přetrvávají v čase (jejich součástí bývají také mrtví předkové). Unilineární descendentní skupiny byly považovány za základ sociální struktury ve společnostech bez státu. Jedním ze stěžejních děl tohoto vlivného teoretického proudu byli //Nuerové// Edwarda E. Evanse-Pritcharda (//The Nuer: A Description of the Models of Livelihood and Political Institutions of a Nilotic People// [Nuerové: Popis modelů obživy a politických institucí nilotské populace], 1940), dílo vycházející z terénního výzkumu u tohoto súdánského kmene. Evans-Pritchard zde představuje to, co se později stalo známé jako //segmentární systém// – rozdělení kmene Nuerů na //rody// //(lineages)// – unilineární descendentní skupiny – různých stupňů, které se spojují a stavějí do vzájemné *opozice podle aktuálních potřeb (*válka, spojenectví, *krevní msta atd.), a tvoří tak politické „segmenty“ společnosti. Dalším klíčovým dílem byla kniha Meyera Fortese //Dynamics of Clanship Among the Tallensi// (Dynamika klanového systému u Tallensiů, 1945), kde Fortes ukazuje, jak u tohoto kmene v severní Ghaně tvoří descendentní skupiny rámec sociálního a politického života jeho členů.$Teorie descendentních skupin vznikla zejména na základě terénních výzkumů britských afrikanistů. Od konce 50. a začátku 60. let 20. století se začínají ve stále větší míře dělat výzkumy na *Nové Guineji a v *Melanésii, kde se teorie unilineárních descendentních skupin ukazuje jako nepoužitelná; ačkoli princip patrilineární descendence zde často měl silný normativní charakter (byl vnímán jako ideál), ve skutečném chování jednotlivců nehrál tak významnou roli – politické jednotky byly založeny spíše na teritoriálním a kognatickém principu. Nová generace antropologů tak kritizuje způsob, jakým je teorie unilineárních descendentních skupin aplikována na nejrůznější typy příbuzenských skupin ve společnostech, které jsou jinak značně odlišné, což nakonec svádí ke komparaci, která je však založena na mylných předpokladech. Změnil se nejen terén a etnografická data, ale také teoretický rámec uvažování, v němž teorie unilineární descendence vznikla (Holý, Ladislav, //Anthropological Perspectives on Kinship// [Antropologické perspektivy příbuzenství], 1997: 90–91). Antropolog Adam *Kuper se přidává ke kritice teorie unilineární descendence a dokládá, že ačkoli se tato teorie prezentovala jako jeden z největších úspěchů britské *strukturálně-funkcionální antropologie čtyřicátých let minulého století, který se zrodil v souvislosti s výzkumy afrikanistů, jednalo se v podstatě o transformaci teoretických koncepcí evolucionistických badatelů 19. století, zejména Lewise Henryho Morgana a Henryho Jamese Sumnera *Maina (Kuper, Adam, Lineage Theory: A Critical Retrospect [Teorie rodových linií: kritické ohlédnutí]. //Annual Review of Antropology//, 11, 1982, 71–95). Ukazuje například, jak britští antropologové opustili zastaralý pojem //klan//, aby jej následně resuscitovali a předložili v novém hávu jako //segmentární systém//.$Americká *kulturní antropologie se na rozdíl od britské sociální antropologie vždy výrazně zaměřovala na problematiku *příbuzenské terminologie, respektive na vztah příbuzenské terminologie a sociální organizace (v pozadí tohoto zájmu stojí širší zájem o vztah //jazyka// a //kultury// v americké antropologii). Tento zájem předznamenal již zakladatel americké antropologie Lewis Henry Morgan, který byl – v duchu evolucionismu – přesvědčen o tom, že každý typ příbuzenské terminologie se vyvinul z určitého systému uzavírání *manželství nebo určitého typu rodiny, přičemž příbuzenská terminologie se podle Morgana vyvíjí pomaleji než sociální organizace a tak může právě terminologie sloužit jako doklad o předchozích vývojových stadiích rodiny. Morgan zavedl známou distinkci příbuzenské terminologie na //klasifikační// a //deskriptivní// – v klasifikačních systémech příbuzenské terminologie mohou být pod jedním termínem zahrnuti kolaterálové a lineálové, zatímco deskriptivní systémy příbuzenské terminologie lineály a kolaterály dohromady neklasifikují.$Na Morganův zájem o příbuzenskou terminologii záhy navazuje Alfred Louis *Kroeber, který zavádí základní kritéria používaná v různých systémech příbuzenské terminologie, která umožní tyto systémy lépe klasifikovat. Kroeber rozlišuje 8 takových kritérií: generace, rozlišování lineálů a kolaterálů, věkový rozdíl v rámci stejné generace, *pohlaví/*gender příbuzného, pohlaví/gender mluvčího, pohlaví/gender osoby tvořící spojující příbuzenský článek, rozlišení *pokrevních a *afinních příbuzných, skutečnost, že osoba tvořící spojující článek žije. Další klasifikaci příbuzenských terminologií navrhuje Robert Harry *Lowie v díle //Social Organization// (Sociální organizace, 1948). Nejvýznamnějším příspěvkem americké kulturní antropologie v oblasti příbuzenské terminologie je však nepochybně dílo George Petera *Murdocka //Social Structure// (Sociální struktura, 1949). Murdock zde vytváří dodnes – zejména v americké antropologii – používanou klasifikaci systémů příbuzenské terminologie do šesti základních typů – //havajský typ//, //eskymácký typ//, //súdánský typ//, //irokézský typ// a podvojný //Cow-Omaha typ// příbuzenské terminologie. Kromě toho Murdock rozlišuje příbuzenské termíny podle způsobu použití na termíny //adresné// a //referenční//, podle jazykové struktury na termíny //elementární// (dědeček), //odvozené// (pradědeček) a //popisné// (romské dadeskero phral), a z hlediska rozsahu použití na //deskriptivní// (matčin bratr), popisující jednotlivé příbuzenské typy a //klasifikační// (české švagr), zahrnující pod jeden termín víc různých příbuzenských typů.$Na domácí tradici navazují v 70. letech 20. století Harold W. Scheffler a Floyd G. Lounsbury (//A Study in Structural Semantics: The Siriono Kinship System// [Studie ze strukturální *sémantiky: Příbuzenský systém Sirionů], 1971), kteří rozlišují //kinship terminologies// a //relationship terminologies//, přičemž první z nich jsou termíny založené na genealogických vztazích, druhé jsou termíny s širším významem, s konotací dalších sociálních vztahů. Tito autoři dokládají, že významová pole různých příbuzenských termínů jsou v různých jazycích odlišná a často nezahrnují čistě jen genealogické pozice. Proto jsou často příbuzenské termíny nepřeložitelné, neboť za nimi existuje celý soubor významů. Příkladem může být české označení „strýček“, které v naší kultuře neoznačuje pouze kategorie matčina bratra, otcova bratra, manžela otcovy sestry nebo manžela matčiny sestry, ale označuje též staršího (v generaci rodičů), známého a váženého člověka. Není to tedy pouze příbuzenský termín, ale též označení sociální role, způsobu chování.$Takzvaná //alianční teorie příbuzenství//, nejvýraznější, a vlastně jediná systémová alternativa //teorie unilineární descendence//, je spojena se jménem francouzského antropologa Clauda *Lévi-Strausse (//The Elementary Structures of Kinship// [Elementární struktury příbuzenství], 1969, 3–25). Lévi-Strauss vychází ze *strukturalismu a v souladu s touto perspektivou hledá nevědomé struktury lidského myšlení, které se projevují v sociální organizaci. Tyto nevědomé, univerzální, struktury nachází v myšlení v binárních opozicích. Nejvýznamnější binární opozicí je podle Lévi-Strausse opozice //příroda/kultura//, přičemž vše, co je univerzální a spontánní, patří do řádu *přírody, a co podléhá normám a pravidlům, co je konkrétní a partikulární, patří do řádu *kultury. Na základě opozice příroda/kultura vysvětluje také univerzální existenci *incestního tabu, které je jednak univerzální (existuje ve všech známých společnostech), a patří tedy do řádu přírody, a jednak partikulární (v každé společnosti se vztahuje na jiný okruh příbuzných) a patří tedy do řádu kultury (kromě toho se jedná o //pravidlo//). Podle Lévi-Strausse je to možné pouze proto, že //incestní tabu je tím//, co opozici příroda/kultura předchází, respektive //co samotnou tuto opozici zakládá//. V// incestním tabu// se, podle Lévi-Strausse, //uskutečňuje přechod od přírody ke kultuře//. Jedná se o normu, která v řádu přírody nastolila řád kultury. Zákaz incestu dále nevyhnutelně vede k recipročnímu chování; jedná se vlastně o pravidlo daru //par excellence//, neboť za nejvýznamnější a nejcennější dar (protože obsahuje potenciál //reprodukce//) považuje Lévi-Strauss ženu. Z univerzálnosti incestního tabu tedy vyplývá exogamie a nutnost vytvářet prostřednictvím výměny žen „aliance“ s jinými skupinami. Na incestním tabu je tedy nejvýznamnější jeho pozitivní stránka (nikoli negativní zákaz) – totiž nutnost hledat ženy mimo vlastní skupinu, respektive nutnost „poskytovat“ vlastní ženy skupinám jiným. Tímto způsobem vzniká exogamie a *aliance jako reciproční výměna žen.$Claude Lévi-Strauss dále rozlišuje dva základní typy „aliancí“ či „výměny žen“, kterými jsou výměna omezená //(restricted exchange)// a výměna generalizovaná //(generalized exchange)//. Omezená výměna zahrnuje vždy dvě vyměňující skupiny, přičemž k reciproční výměně může docházet buď v téže generaci anebo v generaci následující. Obě skupiny jsou zároveň poskytovateli i příjemci žen. Výměna generalizovaná zahrnuje tři a více příbuzenských skupin, přičemž každá skupina vždy od určité skupiny ženy přijímá a jiné skupině ženy poskytuje, je tedy napojena nejméně na dvě další jednotky. Vzniká tak jakýsi po generace opakovaný cyklus, který umožňuje *integraci většího počtu jednotek a zároveň vznik *hierarchie a nerovnosti mezi nimi. „Vyměňujícími“ skupinami jsou v Lévi-Straussově teorii exogamní unilineární descendentní skupiny (patrilineární nebo matrilineární), kde je členství jasně vymezené a exkluzivní.$Sňatkové aliance jsou podle této teorie předpokladem existence lidské kultury, neboť vytvářejí nutnost navazovat vztahy s jinými skupinami. Endogamní skupiny jsou odsouzeny k izolaci, zatímco exogamní společnosti si navzájem pomáhají udržovat sociální integritu výměnami žen. Na rozdíl od teorie unilineární descendence je podle alianční teorie základní jednotkou nikoli descendentní skupina, ale právě sňatková aliance. Po generace opakované, systematické výměny žen vytvářejí integrovaný systém a poskytují společnosti nezbytnou strukturu.$V 50. letech 20. století tedy studiu příbuzenství dominovaly dvě alternativní „velké teorie“ – //teorie unilineární descendence// a //alianční teorie//. V 60. letech ztrácí tyto dvě velké teorie na významu, neboť pozornost antropologů se začíná obracet od sociální struktury, descendentních skupin či příbuzenství jako systému práv a povinností k příbuzenství jako systému významů, ke konkrétním kulturním definicím příbuzenství (v plurálu!), ke kulturní sémantice. Nejvýznamnějším představitelem tohoto obratu, který se někdy označuje jako //„culture turn“// je americký antropolog David M. *Schneider. Schneider ukazuje, že nejprve je potřeba analyzovat naši vlastní koncepci příbuzenství, která je podle něj založena na představě sdílení určité biologické substance, neboť ta je něčím, co považujeme za univerzální a obecně platné ve všech společnostech, a následně ji připisujeme všem ostatním společnostem. Schneider tedy vychází od *analýzy americké koncepce příbuzenství (Schneider, David M., //American Kinship: A Cultural Account// [Americké příbuzenství: Kulturní analýza], 1968) a dostává se ke kritice domnělé univerzálnosti tohoto konceptu ve všech společnostech na světě (Schneider, David M., //A Critique of the Study of Kinship// [Kritika studia příbuzenství], 1984). $Studium příbuzenství tak mění své ohnisko zájmu – od organizačního principu společnosti k příbuzenství jako symbolickému vyjádření sociálních vztahů. Od struktury k procesu a významu. Ohnisko zájmu se přesouvá ke kulturně pluralistickému pohledu, ke kulturní sémantice. Antropologie se snaží interpretovat nikoli „fakta“, ale vědění o „faktech“. Ve studiu příbuzenství se tento posun projevuje tak, že středem pozornosti přestává být způsob, jakým se lidé všude na světě kulturně vypořádávají s univerzálním procesem plození a rození dětí, a zájem se přesouvá na to, jak různé společnosti svým vlastním způsobem konceptualizují to, co u nich konstituuje vztahy, které jsou v naší, západní kultuře označovány jako příbuzenské.$Teorie unilineární descendence a alianční teorie byly poslední dvě velké teorie ve studiu příbuzenství. Schneiderův „kulturní obrat“ na určitou dobu zpochybnil samotnou možnost komparativního studia příbuzenství, poukazem na *etnocentrismus západní vědy projevující se předpokládanou univerzální koncepcí příbuzenství jako vztahů založených na sdílení biologické substance. Zatímco v polovině minulého století dominovaly diskusi v této oblasti technické problémy analýzy příbuzenství, od šedesátých let jsou v centru zájmu a předmětem zpochybňování samotné základy, na nichž studium příbuzenství stojí. Příbuzenství se nadále chápe spíše jako oblast kulturních *symbolů a významů než sociálních rolí. Otázkou zůstává, co je vlastně příbuzenství, co zkoumá, a jestli vůbec existuje *doména příbuzenství, která je univerzální a jíž všechny lidské společnosti na světě jako takovou rozeznávají a připisují jí kulturní význam. Další velký zlom pro studium příbuzenství znamenal nástup *feministického proudu ve společenských vědách a obecněji zájem o genderovou problematiku. V jejich důsledku došlo k přeformulování veškerých základních premis klasické teorie příbuzenství, vycházejících z androcentrického pojetí světa, v němž ženy buď úplně absentují, nebo jsou předmětem „výměn“ (alianční teorie).$Všechny tyto kritické hlasy zatím nevytvořily systémovou alternativu a nedokázaly vrátit oblasti příbuzenství analytickou sebejistotu, která ji charakterizovala do poloviny 20. století. Nové způsoby rozumění příbuzenství, přestože jsou nepochybně přínosné, byly dosud dílčí a fragmentární a zatím nevyústily do věcné a jasně formulované teorie. Novým a nejvýraznějším motivem pro „nové studium příbuzenství“ se pak stává zejména od druhé poloviny devadesátých let 20. století *pokrok v oblasti genetiky a medicíny – antropologie příbuzenství začíná zkoumat, jakým způsobem nové reprodukční technologie ovlivňují naše chápání příbuzenství a celkově sociální vztahy v západních společnostech. Pod drobnohled se tak dostává právě západní koncepce příbuzenství jako sdílení genetické substance. V této oblasti pravděpodobně leží (alespoň blízká) budoucnost antropologického studia příbuzenství. (Lenka Budilová)