*sexuální chování projevující se nutkavou touhou žít podle způsobů druhého *pohlaví – například oblékat se do šatů opačného pohlaví, líčit se; častěji se projevuje u mužů. Pocit příslušnosti k vlastnímu pohlaví však nebývá narušen: muž se i přes dámské oblečení a vystupování cítí být i nadále mužem; to je zásadní rozdíl, jímž se transvestitismus odlišuje od *transsexualismu.$Tyto sklony se manifestují především převlékáním, tj. výměnou rolí: kromě převlékání za muže, ženu či malé dítě též za zvířata (*psa, slepici, kohouta …), dokonce za věci. Některé projevy transvestitismu zacházejí k *masochismu (převlékání za rohožku, klozet, zvířata v područí …), *fetišismu (sbírání *atributů druhého pohlaví) apod. U transvestitních sklonů převládá potřeba uplatnit se, předvést se před publikem, často tedy *transvestité vyvolávají spíše mnoho rozruchu, aniž by byli pohlavně stimulováni. Sexuální život transvestitů se obvykle vybíjí v *masturbaci před zrcadlem v oblečení druhého pohlaví. Běžným úkazem je *rituální transvestitismus – představuje někdy směs mužského a ženského živlu, někdy *třetí pohlaví (*berdache), může být pokusem o sjednocení pohlaví nebo jen podnětem k uvolnění zábran.$Transvestitismus patřil odedávna k divadlu. Herec se převtěluje do jiné osobnosti a převléká se. Ve starořeckých hrách k oslavě boha *Dionýsa vystupovali herci-*satyrové s komickými velkými *faly, Dionýsovy obdivovatelky (*bakchantky, mainady) nosily mužské šaty; v anglickém alžbětinském divadle byli v divadelních souborech jen muži a chlapci; k tradicím japonského divadla //kabuki// patří herci v ženských rolích zvaní //onnagata//. Obdobně tomu bylo u čínské opery. V 19. století a v první polovině století 20. přísluší zvláštní místo ve vizuálním ztvárnění eroticky přitažlivé ženy hercům takzvané pekingské opery. Tento syntetický divadelní žánr, v němž jsou ústrojně propojeny prvky zpěvu, recitace, tance a akrobacie, patřil od konce 18. století k nejoblíbenějšímu umění v hlavním *městě. Císařský zákaz, aby na divadelní scéně vystupovaly ženy, motivovaný ohledem na dobré *mravy, vyústil ve *zvyk, že k ženským rolím byli od dětství cvičeni chlapci. Postupně byl vypracován celý soubor *technik, s jejichž pomocí se mužští herci dokázali proměnit v rafinované ztělesnění ženské krásy, údajně „ženštější“, než by kdy dokázala kterákoli žena. Převrácení ženských a mužských rolí z jeviště nevymizelo, ať už je zdrojem komiky či jinak podmíněného ozvláštnění (za všechny příklad z brněnského Divadla na provázku – Miroslav Donutil jako stará Volrábka v //Profesionální ženě//, Jiří Pecha v roli Babičky). (Jaroslav Malina, Jaroslav Zvěřina)