v *řecké mytologii první ze čtyř (respektive pěti) věků; šťastná doba vlády *boha *Krona (v Římě ztotožněným se Saturnem), kdy lidé žili v *harmonii a míru, ctili *spravedlnost, řád a *čest. V dalších dobách (věk stříbrný, bronzový a železný) však náklonnost k majetku a *války způsobily mravní rozvrat. Podle *Hésioda následovalo po bronzovém věku ještě pokolení *héroů, které bylo o něco spravedlivější než předchozí generace.$Toto mínění jako součást zakladatelských *mýtů a raných filozofických a etických učení (například *taoismus) je rozšířeno transkulturně: „Když vládla Veliká spravedlnost, byla země společná. Tehdy byli vybíráni moudří a schopní, spoléhalo se na důvěru a zachovával se *mír a svornost. Lidé se proto chovali jako k blízkým nejen ke svým příbuzným a považovali za své děti nejen své vlastní děti. Starci měli na sklonku života oporu, dospělí našli uplatnění, mladí vyrůstali, ovdovělí, osiřelí, osamělí a nemocní měli obživu. Muži dostávali svůj podíl a ženy nalézaly útočiště. Lidé byli spíše ochotni zanechat bohatství na zemi, než aby si je začali ukrývat. Spíše by se vůbec nenamáhali, než aby užívali svých sil jen pro svůj vlastní prospěch. Proto nevznikaly žádné špatné úmysly, nebylo krádeží ani loupeží, dveře se nezavíraly. (…) Nyní, když Veliká spravedlnost mizí, lidé se dívají na svět z hlediska zájmů své rodiny, jako k blízkým se chovají jen ke svým příbuzným, za své děti považují jen vlastní děti. Bohatství a síly používají jen pro sebe samy“ (úryvek z čínského starověkého traktátu //Ta Taj Li-ťi//, „Sebraná společenská pravidla staršího Taje“).$Avšak z archeologie pravěkých společností i z *etnologie takzvaných *přírodních národů víme, že to je značně idealizované, nereálné pojetí, že taková společenská situace nikdy neexistovala. (Jaroslav Malina)