základní jednotka stratifikační struktury společnosti. Pojem sociální vrstva je ve společenských vědách užíván jako gnozeologický nástroj, jehož prostřednictvím lze popsat, analyzovat a vysvětlit vnitřní makrosociální hierarchickou diferenciaci různých lidských společností. Příslušníci *konkrétní sociální vrstvy sdílejí stejné společenské postavení, obdobný *sociální status a s ním spjatý systém *sociálních rolí. Mají podobný životní standard a možnosti přístupu k *ekonomickému, politickému, *sociálnímu a *kulturnímu kapitálu. Jako klasické vymezení pojmu sociální vrstva bývá označována koncepce německého sociologa Theodora Geigera (1891–1952), podle něhož určitou vrstvu tvoří osoby, které mají stejné sociální postavení, podobný životní standard, podobné šance i rizika, práva i povinnosti a těší se podobné míře veřejného uznání. Jednotlivé sociální vrstvy lze od sebe odlišit podle celé řady kritérií, jako jsou vlastnictví, výše příjmu, životní standard, povolání, vzdělání, životní styl, sociální chování, prestiž, společenská pozice, status v *hierarchii řízení apod. Rozdíly mezi jednotlivými sociálními vrstvami a jejich hierarchické uspořádání odráží sociální nerovnost a nerovnoměrnou distribuci materiálních zdrojů, politické moci a společenské prestiže. Příslušnost k určité sociální vrstvě výrazně ovlivňuje hodnotový systém, životní způsob a mentalitu jejích členů.$Sociální vrstvy je možné studovat jak z hlediska mikrosociologického jako globální procesy utváření širokých *společenských vrstev, tak z hlediska mikrosociologického jako začleňování jednotlivců a malých skupin do vrstev. Výzkumy vzájemné interakce a dynamiky různých sociálních vrstev umožňují analyzovat procesy vertikální *sociální mobility a pohyb jednotlivců mezi jednotlivými vrstvami. Jako synonyma pojmu vrstva se někdy užívá anglického slova //strata//, které jako první do vědy uvedli britští vědci při studiu geologických a archeologických vrstev (*stratigrafie) a jehož význam byl později sociology použit také při studiu *sociální stratifikace lidské společnosti. V antropologii nabyl výzkum sociálních vrstev a sociální stratifikace na významu zejména zásluhou *antropologie města, která učinila z výzkumů sociální stratifikace významné téma antropologických výzkumů. (Václav Soukup)$Vytváření sociálních vrstev lze z historického hlediska dobře dokumentovat na příkladu *civilizací z oblasti starověkého Předního východu. Přechod k usedlému životu provázela dělba práce a sociální stratifikace v zásadě rovnostářské kmenové *společnosti (*kmen). *Modelem společenské stratifikace byla struktura rodinných vztahů. Každý člen rodiny zaujímal postavení a funkci v souladu se svým *pohlavím a věkem a všichni podléhali pravomoci hlavy *rodiny, otce //(despotes)//. Společenská *rovnost, nadřazenost nebo podřízenost se vyjadřovala užíváním *příbuzenské terminologie: lidé stejného společenského postavení se oslovovali bratře, vztah podřízenosti nebo nadřízenosti vyjadřovalo oslovení otče nebo synu. Tak jako v čele rodiny stál otec, na vrcholku společenské pyramidy stál panovník, *král, jemuž byla podřízena celá společnost stejně, jako byla rodina podřízena otci, a čím blíže měl jednotlivec k panovníkovi, tím vyšší bylo jeho společenské postavení. Různé *společenské vrstvy lze odlišit podle dvou hlavních (moderních) hledisek: z hlediska právního a z hlediska sociálně-ekonomického. Podle právního hlediska se společnost dělila na lidi svobodné, závislé a na otroky. Toto dělení dokumentuje například *Chammurapiho zákoník, ve kterém jsou tresty odstupňovány podle příslušnosti k vrstvě plnoprávných, svobodných lidí //(awílu)//, závislých //(muškénu)// nebo *otroků //(wardu)//. U prvních dvou kategorií však nelze přesně určit jejich skutečné sociálně-ekonomické postavení. Ve starověkých společnostech *Předního východu neměl pojem *svoboda a svobodný *občan stejný význam jako ve společnostech klasické antiky, a proto *dichotomie pán-otrok velmi často vyjadřovala pouze vztah sociální podřízenosti nebo nadřazenosti. Ve vztahu k panovníkovi se označovali za otroky i nejvyšší *úředníci nebo dokonce i členové královské rodiny (úvodní formulí dopisů adresovaných asyrskému králi bylo oslovení: „Svému králi, tvůj otrok …“).$Ze sociálně-ekonomického hlediska byli nejvyšší společenskou vrstvou členové královské rodiny, nejvyšší královští úředníci a dvořané, kteří byli současně největšími vlastníky půdy a nejbohatšími lidmi *země. V chetitské a perské společnosti, které velmi rychle přešly od kmenového uspořádání k centralizovanému státu, jehož struktura byla ovlivněna okolními starými *civilizacemi, si zachovala jistou míru vlivu kmenová, rodová *aristokracie, jejíž podporu si panovníci museli kupovat dary a *privilegii. Zbytek společnosti byl dále stratifikován, ale je těžké přesně vymezit jednotlivé kategorie a stupeň jejich závislosti právní, sociální i ekonomické. V ugaritských textech se například objevují tři hlavní kategorie obyvatelstva „služebníci krále“, „služebníci královských služebníků“ a ostatní, kteří se nazývají „synové Ugaritu“. „Střední vrstvu“ snad tvořili nižší úředníci, zámožní obchodníci, řemeslníci a majitelé pozemků, ale také lidé pracující přímo v některé z „velkých organizací“ (*chrámy, *paláce). Ti snad mohli náležet ke skupině „závislých“ //(muškénu)//, jejichž osobní svoboda byla patrně poněkud omezená, ale jejich ekonomické postavení bylo lepší a bezpečnější než postavení formálně svobodných malých zemědělců nebo *řemeslníků. K nejnižším vrstvám patřili drobní zemědělci a nájemci půdy, jejichž ekonomická situace bývala velmi nejistá, a také kategorie lidí deportovaných (*deportace) z dobytého území (asyrsky: //šaknu//, sumersky a chetitsky: //namra//). Deportovaní, s výjimkou specializovaných a hledaných profesí, byli připoutáni k půdě, s kterou mohli být i prodáni. Nejnižší společenskou vrstvou byli z právního i *sociálního hlediska otroci, ale ekonomické postavení zvláště domácích otroků bývalo často lepší než postavení deportovaných nebo drobných držitelů půdy.$Z antropologického a sociologického hlediska se staroorientální společnosti řadí k společnostem „kooperativním“ (v protikladu k moderním „soutěživým“ společnostem), které charakterizuje fixace sociálních rolí a malá *sociální mobilita. Možnost změnit sociální postavení směrem nahoru byla sice malá, ale nikoli nemožná. Nejlepší příležitost poskytovala služba v palácové nebo chrámové organizaci. Pohyb směrem dolů byl samozřejmě obvyklejší a snazší, stačilo přijít o půdu a upadnout do dluhů. (Jana Pečírková)