*evoluční proces nepřímého *výběru *alel, uskutečňovaného prostřednictvím jedinců příbuzných s nositeli těchto alel a nikoli tedy přímým výběrem samotných nositelů těchto alel. Přestože se tímto jevem zabývali už klasikové *neodarwinismu a populační *genetiky Ronald A. *Fisher (1930) a John B. S. Haldane (1955), teorie příbuzenského výběru je spjata především se jménem britského evolučního biologa Williama D. *Hamiltona (1964), který ji rozpracoval (alespoň částečně) v reakci na koncepci skupinového výběru Johna Wynn-Edwardse (1962). Samotný pojem //kin selection// je však připisován J. Maynardu Smithovi (1964).$*Altruismus jedince je v *kontextu příbuzenského výběru takové chování, které zvyšuje reprodukční zdatnost (*fitness) jiných příbuzných jedinců na úkor své vlastní. Altruistické chování se projevuje velmi zřetelně u sociálního hmyzu, jako jsou termiti, mravenci a včely, kde určitá skupina jedinců pečuje, chrání a podobně zajišťuje reprodukci královny a jejího potomstva, sami se však nerozmnožují. Jiným, méně výrazným příkladem altruistického chování je například péče rodičů o své potomky. Příbuzenský výběr je založen na tom, že příbuzní jedinci mají společné *geny, respektive jejich alely, identické původem. Proto se četnost genu, který je spojen s altruistickým chováním může zvýšit, za předpokladu, že vzrůst reprodukční zdatnosti recipienta jako výsledek altruistického chování donora, je větší než ztráta reprodukční zdatnosti altruisty.$Podstatu této situace můžeme vysvětlit na příkladě identických *dvojčat. Poněvadž tato dvojčata jsou geneticky identická, je reprodukce druhého z nich ekvivalentní reprodukci vlastní. Jestliže jeden z nich svým altruistickým chováním sníží svou fitness, a tím stejnou měrou zvýší fitness u druhého dvojčete, nedochází k žádné změně. Z hlediska genetiky populací a evoluce je podstatný celkový počet potomků od obou těchto dvojčat, bez rozdílu, kolik má které z nich. Podobně je tomu v případě, že altruistické chování jednoho z nich sníží jeho zdatnost méně, než je její zvýšení u druhého z nich. V tomto případě vede altruistické chování k vzrůstu celkového počtu potomků obou dvojčat. V těchto případech, kdy „ztráta“ altruisty není větší než „zisk“ recipienta, se očekává, že altruistické chování mezi identickými dvojčaty bude podporováno *přirozeným výběrem.$Tento příklad se dá rozšířit i na jiné stupně příbuznosti, avšak pravidlo o ztrátě donora a zisku recipienta musí být zachováno i v případech, kdy jedinci sdílejí méně alel identických původem než identická dvojčata. Jestliže bereme v úvahu nejen reprodukční zdatnost daného jedince, nýbrž i jedinců s ním příbuzných (jiných než přímých potomků), pak hovoříme o tzv. *inkluzivní fitness jedince. (Miloš Macholán, Jiřina Relichová)