vývoj vztahu matky a dítěte v raných fázích vývoje s důrazem na vlastní aktivitu dítěte a vlivy prostředí, které interagují s jeho vrozenými dispozicemi. Tuto problematiku rozpracovali zejména maďarsko-americká dětská lékařka a psychoanalytička Margaret *Mahlerová (1897–1985), britský lékař, psychiatr a psychoanalytik John *Bowlby (1907–1990) a kanadská psycholožka Mary *Ainsworthová-Salterová (1913–1999). Bowlby zavedl v této souvislosti na přelomu 60. a 70 let 20. století do *sociální psychologie pojem attachment (z angličtiny: //attachment//, „připojení, upevnění; oddanost; zatčení, zabavení“) vyjadřující rané citové pouto mezi matkou a jejím dítětem.$Pojem vznikl na základě spojení etologických výzkumů zaměřených na chování samic s mláďaty a psychoanalytických idejí zdůrazňujících mentální stav *člověka (nejen v dětství, ale po celý jeho život), který je výrazně ovlivněn interpersonálními vztahy v raném dětství, jejich harmoničností a vřelostí, či naopak brutalitou, úzkostností, citovým odstupem a chladem. Vytvoření vztahu s druhým člověkem je klíčovým procesem pro mentální rozvoj a psychické zdraví.$John Bowlby rozlišuje čtyři fáze utváření primární vazby. První fáze trvá asi do 12. týdne věku dítěte, kdy se u něj projevují výrazné reakce na přítomnost člověka obecně (utišení pláče, úsměv, úchop, vztahování rukou). Druhá fáze trvá asi do 6. měsíce, během ní dítě vysílá signály k několika osobám z okolí, ale chování vůči matce je výraznější a odlišné od reakcí na ostatní. Třetí fáze se u dítěte projevuje snahou udržovat blízký kontakt se zvolenou osobou prostřednictvím lokomoce a signálů. Specifičnost chování dítěte vůči matce je stále zřetelnější (přibližování se, následování, dotyky, šplhání do náručí). Pro tuto fázi je u dítěte charakteristická (v případě zdravého vztahu) rovnováha mezi vyhledáváním blízkosti matky a průzkumem okolí. Tato fáze končí kolem 2–2,6 let věku dítěte. Ve čtvrté fázi se dítě učí rozumět tomu, co ovlivňuje matčino chování (rozhodování, plány, postoje ad.). Současně s tím se učí používat základní mentální reprezentaci své matky.$Právě z tohoto základu se podle Bowlbyho musí zcela přirozeně vytvořit vztah (attachment), tj. trvalé emoční pouto mezi slabším, péči vyžadujícím dítětem a silnějším, péči poskytujícím rodičem (nejčastěji matkou). Toto pouto je dále charakterizováno potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu.$Bowlby však rozlišuje dva druhy vazeb: a) Vrozené pouto, jehož hlavní motivací je ochrana a bezpečí. Tato vazba se realizuje s jednou osobou, „primární vztahovou osobou“ //(principal attachment figure)//, v našich kulturních podmínkách se nejčastěji vytváří k matce. Dítě si však může vytvářet vazbu i k jiným osobám, tzv. „doplňkovým vztahovým osobám“ //(subordinal attachment figure)//. b) Emoční pouto mezi dítětem a primární pečující osobou má biologický základ a zahrnuje sociální, emoční, kognitivní a *behaviorální složky. Bowlby se domnívá, že není odvozeno od jiné potřeby (například nutriční) a není vytvořeno ani na základě učení. Chápe je jako výsledek sociálního vztahu, kde ten slabší se spoléhá na silnějšího a žádá jeho ochranu, přičemž všichni účastníci zažívají emoční vazby. Chování vedoucí k navázání blízkosti k jiné osobě je nazýváno //attachment behavior//. Je-li tento vztah (vazba) dostatečně jistý, spolehlivý a stabilní, tvoří základ pro další významný lidský projev, kterým je průzkum, hledání, prohlížení, zvídavost apod. Stabilitu, připoutání se a zvídavost, průzkum a odpoutávání se lze proto vnímat jako dvě polohy téhož kontinua.$Pro kojence je zásadní, aby pečující osoba byla pozorná, reagovala na jeho signály bezprostředně, aby bylo možné se na ni obracet a aby byla spolehlivá ve svých odpovědích v případě jeho potřeby. Dítě očekává rychlé a efektivní reakce v případě, že vyšle signál. Není proto překvapující, že chybí-li odpovědi a reakce ze strany pečující osoby, nebo dokonce je-li fyzicky nepřítomná, způsobuje to dítěti stres a je situací traumatizováno. Proto Bowlby považuje za další podstatný znak *lidské přirozenosti schopnost péče, *altruismus. Přijetí rodičovské role se vší péčí a obětováním se považuje za přirozený projev všech živočichů, a nedochází-li k němu spontánně, jedná se o civilizační vlivy či drobné úchylky od *normy, které však lze zaznamenat také v přírodě u jiných živočišných druhů.$Pozorováním dospěl Bowlby k názoru, že na konci 1. roku věku má dítě základní znalosti o blízkém prostředí a další léta mu jen umožní tyto poznatky dále organizovat do „vnitřních modelů“, včetně obrazů sebe sama a své matky. V pěti letech už mu slouží sofistikovaný model fungování jeho matky (nebo jakési mateřské substituce) včetně znalosti jejích zájmů, postojů, hodnot, smyslu pro humor a vztahů, mezi které je zařazeno i dítě samo.$Vzorce raného citového pouta lze charakterizovat ze dvou základních úhlů: a) zda vzorec představuje organizovanou strategii nebo dezorganizovanou strategii při dosahování blízkosti primární vztahové osoby v případě aktivace vztahového chování; b) zda se jedinec cítí jistě nebo nejistě vzhledem k dostupnosti a reagování primárně vztahové osoby.$Výzkumy Johna Bowlbyho a jeho spolupracovnice Mary Ainsworthové-Salterové inspirovaly mnoho dalších výzkumných projektů, jako například studii anglického pediatra a psychiatra Donalda Woodse Winnicotta (1896–1971), který se zaměřoval na manipulaci s dítětem, jeho nošení a fyzický kontakt. Nošení chápal jako dávání pocitu jistoty dítěti. Spolu s Bowlbym se Winnicott domníval, že vývoj nejisté vazby matka-dítě může být způsoben tím, že matka, která sama není dostatečně integrovanou, stabilní a sebevědomou osobností, neunese množství aktivit svého dítěte, jimiž se ji snaží fyzicky připoutat, být s ní v co nejtěsnějším tělesném kontaktu, ocucávat jí, věšet se na ni, sledovat ji apod. Tato kapacita matek přijímat „přísavné reakce“ dítěte je různá a vyplývá ze základního lidského projevu – pečovat o druhého. Předpoklady pro pečovatelské chování se tvoří právě ve vlastním útlém dětství matky.$Mary Ainsworthová-Salterová nazývá toto chování matek jako „syndrom odmítnutí“, který je zprvu charakterizován hlubokou fyzickou averzí, jež se projevuje nereagováním na signály kojence a jejich odmítáním, když se snaží být s matkou v kontaktu. Posléze může přerůst v tendenci matek být brutální a hrozivé vůči dítěti, zejména při ztotožnění se s myšlenkou, že dítě jí znemožňuje její vlastní aktivity, tj. seberealizaci. Je varovné, že úzkostných vyhýbavých vazeb mezi matkou a dítětem je v populaci přibližně 20 %.$John Bowlby společně s Mary Ainsworthovou-Salterovou popsali několik různých typů vazby mezi dítětem a jeho matkou, které se vytvoří během prvních let života dítěte.$1) //Vazba jistá:// rodič je dítěti k dispozici (tzn. je přítomen), reaguje adekvátně na jeho signály a pomáhá mu v situacích, kdy je třeba překonávat těžkosti. Vzhledem k přítomnosti (snadné dostupnosti) matky (rodičovské postavy), její citlivosti na signály vysílané dítětem, její láskyplné ochraně (když ji potřebuje) se dítě cítí jisté, snadno se pouští do explorace a vzdalování se od matky, které samo aktivně řídí, a oddálení se mu nedělá žádné potíže. I matka se v situaci interakce cítí dobře, neboť je odměňována pozitivními zpětnými vazbami dítěte, jeho prosperitou, nebojácností, osobnostním růstem a intenzivními projevy lásky při návratech z průzkumných cest.$2) //Vazba nejistá – úzkostná, vzdorující:// dítě si není jisté přítomností a dostupností svých rodičů. Není si jisté reakcí rodiče, zda odpoví na jeho signály, zda mu pomůže, když to bude třeba. Dítě je stále úzkostné, bojí se separace, má tendenci „držet“ se rodičů i fyzicky, hlídá si je, bojí se zkoumat prostředí, je plně zaujato starostí o svou bezpečnost, psychicky vytíženo strachem ze ztráty rodičů. Tato vazba se vyvine, když je matka dítěti k dispozici a adekvátně na něho reaguje, jenže pak tomu tak (oproti předpokladům dítěte) zcela nečekaně není. Může být sice fyzicky přítomná, ale přestane na své dítě reagovat pro něho čitelným způsobem (například opilá matka, matka depresivní, přepracovaná ad.).$3) //Vazba nejistá – úzkostná, vyhýbavá:// dítě nemá žádnou důvěru v to, že když bude potřebovat pomoc a péči, bude mu odpovězeno či na ně bude reagováno jemu užitečným a prospěšným způsobem. Naopak čeká, že bude odstrčeno či odehnáno. Je to dítě zvyklé žít bez lásky a podpory druhých. Tato vazba se vytvoří, když matka při každé snaze dítěte o přiblížení je odežene, odstrčí nebo odmítne. Extrémními případy jsou brutální manipulace matky s dítětem, opakované odkládání dítěte do péče jiných lidí či jeho předání do institucionální péče. U těchto dětí lze očekávat narůstání problémů v osobnostním vývoji. Takovéto matky si své chování většinou ani neuvědomují, neboť samy byly vedeny podobným způsobem, nebo si toto chování různým způsobem racionalizují, příkladně tak, že dítě brání jejich vlastní kariéře, osobnostnímu růstu, harmonickému vztahu s partnerem apod.$4) //Vazba nejistá – dezorganizovaná:// do této skupiny patří děti obtížně zařaditelné do výše jmenovaných tří vazeb (tuto vazbu doplnila Bowlbyho žačka Mary Mainová).$Navíc John Bowlby uvádí seznam několika podmínek, které aktivují vztahové chování: a) //podmínky na straně dítěte// – únava, hlad, nemoc, bolest a chlad; b) //podmínky na straně matky// – její nepřítomnost, odchod, neochota sdílet blízkost; c) //další vlivy prostředí//.$Mnohé práce prokázaly trvalost specifického vztahu mezi matkou a dítětem až do 6 let věku. Potvrdily rovněž opakování podobného chování u dítěte ve 3,5 letech také v předškolních zařízeních. Děti projevující se jako nejisté a vyhýbavé byly vychovatelkami popisovány jako izolované, nepřátelské, nespolečenské a vyžadující mnoho pozornosti. Ukazuje se tak, že silně koreluje výchovný styl matky a typ vazby matka-dítě v raném dětství. Matky s jistou vazbou respektují *autonomii svého dítěte a poskytují mu pomoc, až když o ni požádá. Matky s vazbou nejistou mu neposkytují podporu a komplikují mu proces jeho autonomie, zrazují ho od explorace a paradoxně, ačkoliv o dítě a kontakt s ním příliš neusilují, nechtějí mu dopřát samostatnosti.$Matky dětí s „vazbou nejistou – úzkostnou, vyhýbavou“ se dokonce svým dětem posmívají a zesměšňují je, když žádají a potřebují jejich pomoc. Ranou interakci je však třeba vnímat jako interakci dvou osob. Méně jisté dítě, úzkostnější a méně stabilní může být v interakcích nepříjemnější, obtížnější, a tím se mohou zhoršovat také projevy matky. Neposkytuje-li dítě matce pozitivní zpětnou vazbu, je ukňourané, drží se jí fyzicky, při mazlení se kroutí a odtahuje. Tím dochází k jakémusi řetězení negativních modelů interakce matka-dítě, které se v dalších generacích opakují a stávají se závažnějšími a komplexnějšími. Poslední dvě desetiletí výzkumu přinášejí stále více otázek, zda je skutečně raná interakce dítě-matka tak určující pro další socioemocionální vývoj dítěte. (Lenka Šulová)