komunitární právo, termín označující právo *Evropských společenství (ES); zvláštní, samostatný (autonomní) systém práva, který nelze podřadit pod vnitrostátní právní systémy členských *států *Evropské unie (EU), ani pod systém práva mezinárodního. V členských státech platí toto právo přímo jako právo ES, nikoli jako mezinárodní právo ani jako inkorporované národní právo. Dalšími znaky jsou: přímá použitelnost, to znamená, že na území členských států EU je použitelné bezprostředně, bez nějakého transformačního *aktu; přímý účinek mají ta jeho ustanovení, jichž se mohou dovolávat jednotlivci (*osoba, fyzická či *osoba, právnická) před národními *úřady a soudy členských států; přednost práva ES před národním právem členských států.$Podle *pramenů se právo ES rozlišuje na právo *primární a *sekundární a případně i právo terciární, za něž jsou považovány mezinárodní smlouvy, tj. smlouvy uzavřené členskými státy mezi sebou za účelem sjednocení soukromého práva. V této souvislosti se mluví o „právu ES v širším smyslu“. Právní předpisy ES se do konce ledna 2003 publikovaly v //Úředním věstníku ES //(někdy se používal výraz //Úřední list ES)//, od 1. února 2003, kdy vstoupila v platnost Smlouva z Nice, pak v //Úředním věstníku EU//, který vychází v jazycích všech členských států. (Marie Dohnalová, Pavel Dufek, Tatiana Machalová)