1. *akt osvojení, přijetí nějaké *osoby (případně *zvířete) za vlastní;$2. [*Přední východ] adopce měla především význam hospodářský, kdy v *rodině chyběla pracovní síla nebo byly ohroženy budoucí příjmy plynoucí z *věna či *obvěnění (movité a nemovité jmění přinášené nevěstou a ženichem do *manželství, *manželské právo). Adoptováni byli především nalezenci nebo děti z rodin, kde byl potomků nadbytek. Doloženy jsou i účelové adopce dívek, které se měly provdat do domu adoptanta, což ušetřilo obvěnění, nebo vzájemné adopce dcer mezi rodinami s dospělými syny za účelem pozdějšího *sňatku (úspora věna i obvěnění). V *Asýrii i v *Babylonii byly v l. tisíciletí př. n. l. poměrně časté tzv. „vojenské“ a „úřednické“ adopce, při nichž adoptovaný získal později dědictvím (*dědické právo) movitý a nemovitý majetek, který měl adoptující dříve pouze svěřen do užívání. V takovém případě odváděl adoptovaný adoptujícímu při uzavření smlouvy předem dohodnutý „dar“ ve výši *tržní ceny majetku.$Adopci upravovaly již sumerské rodinné právní předpisy (*rodinné právo), přičemž (například již v *zákonech *krále *Chammurapiho) existoval rozdíl mezi adopcí dítěte neznámých rodičů a adopcí dítěte, jehož původ byl znám. V prvním případě nebylo možné adopci nikdy zpochybnit, ve druhém případě muselo být dítě vydáno vlastním rodičům, když o to požádali a zaplatili odbytné. Bezdětný adoptující mohl adopci zrušit, pokud se mu později narodilo vlastní dítě, musel ovšem adoptovanému vyplatit jako odbytné jednu třetinu jeho podílu na movitém a nemovitém majetku. Adoptované dítě se mohlo vrátit k vlastním rodičům, pokud je adoptující proti původnímu slibu neuznal za vlastní nebo se k němu nechoval jako k vlastnímu dítěti. Adoptovaný nesměl bezdůvodně své adoptivní rodiče zapřít ani pomlouvat, jinak mu hrozil přísný trest (vyříznutí *jazyka a vypíchnutí oka). Zvláštností byly adopce v prostředí *řemeslníků, kdy adoptující přijal cizí dítě za účelem vyučení. V takovém případě se mohlo dítě vrátit ke svým rodičům jenom tehdy, když se mu nedostalo odpovídající přípravy k povolání. Po vyučení musel adoptovaný zůstat v rodině adoptujícího. Z hospodářsky kritických období jsou v *Mezopotámii doloženy i zastřené formy adopce, kdy rodiče postupují dítě cizí rodině za smluvenou úplatu. Vzácněji se vyskytovaly i adopce dívek cizími „matkami“ za účelem *prostituce; (Blahoslav Hruška)$3. [Čína] adopcí se navazovala ohrožená rodová linie, avšak hlavní *starostí zde bylo zajistit vhodného potomka, který by obětoval předkům (viz *kult předků). Adopce se řídila pravidlem: Jestliže se v hlavní rodové linii nenarodí syn, převezme jeho místo nejstarší syn z druhé linie, jestliže se ani v druhé linii nenarodí syn, převezme jeho místo druhorozený syn z hlavní linie. Adopce mimo rámec rodu nebyla teoreticky přípustná – až na dvě výjimky. První byla adopce sestřina syna (sestra byla totiž považována za členku rodu, kam se provdala, nikoliv za členku rodu, kde se narodila). Druhou byla adopce zetě, který se přiženil do rodiny a jehož děti přijaly matčino rodové jméno, čili v případě uxorilokálního sňatku, který ale zetě společensky snižoval; (Lucie Olivová)$4. [Japonsko] adopce sloužila především jako nástroj zajištění kontinuity rodu. Základem japonského rodového systému byla *instituce *domu //(ie)//, která ostře kontrastuje se západním pojetím rodiny jako skupiny pokrevně spřízněných jedinců. Japonský dům tvořili nejen *pokrevní příbuzní, ale mohli do něj vstupovat i jedinci bez pokrevního pouta, kteří přijali rodové jméno. Pokud dům neměl přímého mužského potomka, či potenciální dědic nebyl shledán dostatečně způsobilým k výkonu předepsaných funkcí, stávala se adopce přirozeným prostředkem zajištění další *existence rodu. Předmětem adopce se proto běžně stávali dospělí či dospívající jedinci, převážně mužského pohlaví.$Formální adopce jsou doloženy již z počátku období *Nara (710–794), v období *Kamakura (1185–1333) sloužily převážně jako nástroj posílení vzájemných vazeb mezi jednotlivými vojenskými rody. Všeobecnému rozvoji se těšily i v období Edo (1600–1867), kdy zejména v obchodnických kruzích představovaly často jedinou možnost zachování rodinné živnosti. V současné době jsou právní otázky adopce upraveny občanským zákoníkem z roku 1948 a zvláštním systémem adopcí zavedeným v roce 1987. Adoptovaná osoba musí být řádně zapsána v rodové matrice //(koseki)// adoptivních rodičů a má stejná práva jako jejich vlastní děti. Nejčastější formou je adopce zetě do rodiny tchána //(mukó jóši)//, kdy manžel přebírá jméno manželky a formálně se stává nástupcem otce své ženy. Méně častým, i když právně přípustným způsobem je adopce celého manželského páru //(fúfu jóši)//. Další běžnou formou je adopce druhorozeného syna či vnuka z rodiny vzdálených příbuzných; (Jan Sýkora)$5. [starověký *Řím] osvojení dítěte *rodinami bez synů; často byli adoptováni i dospělí, aby jim bylo umožněno přijetí do vlivné rodiny a politická kariéra. Panovníci mohli adopcí určit svého následníka (*císař, adoptivní). (František Čapka)