semitský termín, původně užívaný v obecném významu „vlastník“, potom i „pán“ a „manžel“. Ve starší době to bylo především označení místního bůžka, vlastníka posvátného místa (hory, pramene, brodu, božiště atd.). Mohlo jít i o funkci, známe baala – vlastníka či ručitele smlouvy (//baal berít//, Sd 8,33; 9,4), či baala tance (//baal marqód// z Der el-Kalcá u Bejrútu). Později se stal stálým titulem a nakonec i běžným označením západosemitského boha deště a bouře Hadada (*Iškur). Kolem roku 1500 př. n. l. získal Baal jako typické božstvo *vegetace, dárce deště, *plodnosti a života vůbec ústřední místo v kanaánském i foinickém *panteonu; dokládají to nejzřetelněji bájeslovné texty z *Ugaritu. Baal dostává čestné tituly, například //alijn baal//, „silný, mocný, vítězný Baal“, nebo //zebul baal ars//, „(jeho) Výsost vlastník (celé) země“ atd. Rozlišují se různí Baalové jako Baal Samém, „vlastník nebes“, nebo Baal Safón, „vlastník (hory) Safón“ ležící na sever od Ugaritu (//safón//, „sever“), na níž ležela proslavená Baalova *svatyně. Safónský Baal, ztotožňovaný s řeckým Týfónem, byl hlavním bohem ugaritského panteonu, ale jeho uctívání bylo rozšířeno po celém *Předním východě. Velkou úctu měl zřejmě v předizraelské *Palestině mezi tamními zemědělci. Dlouho tu přetrvávala, jak dokazuje například zápas *proroka Elijáše (l Kr 17–2 Kr 2) a jeho žáka Elíši s baalismem (2 Kr 2–8), který podporoval *král Achab a jmenovitě jeho žena, foinická princezna *Jezábel. Některá osobní jména ve *Starém zákoně, tvořená se složkou //baal// ukazují, že byly v *Izraeli i synkretické proudy, které se snažily propojit baalismus s jahvismem. Baalovou družkou byla bohyně Anat, o jeho příbězích nás informují mytické texty, nalezené v Ugaritu. (Jan Heller)