jižní část *Mezopotámie (dnešní Irák jižně od Bagdádu), která se po vzniku teritoriálního *státu v 2. tisíciletí př. n. l. nazývala podle svého hlavního *města *Babylonu //(mát Bábili)//. Na jihu byla ohraničena Perským zálivem a bažinatou oblastí v deltě Tigridu a Eufratu, která se v *pramenech nazývá „Přímoří“. Byla osídlena kočovnými *kmeny, které často vzdorovaly snahám centrální *vlády po jejich ovládnutí. Na východě hraničila s íránskou plošinou, odkud byla ohrožována nájezdy *kočovníků i *agresivitou nejstaršího íránského státu *Elamu. Západní hranice byla otevřená do syrských *stepí, odkud přicházely vlny semitských kočovníků. Systém zavlažovacích a odvodňovacích kanálů umožňoval rozvoj *zemědělství, které bylo základem bohatství země. Úrodnost babylonských polí a hojnost jejich sklizně učinila hluboký dojem ještě na řeckého historika *Hérodota. Babylonie byla také proslulá kvalitou svých řemeslných výrobků, zejména vlněných látek, které byly velice ceněné ještě v období *helénismu.$Nejstarší dějiny Babylonie jsou dějinami *Sumeru a po pádu poslední sumerské *dynastie, III. dynastie z *Uru, byla *země rozdrobena na řadu státečků, ve kterých vládli panovníci amorejského původu (*Amorejci), z nichž nejvýznamnější byli vládcové Isinu a *Larsy. Novými sjednotiteli Babylonie se stali *králové Babylonu a vláda I. babylonské dynastie (asi 1894–1595 př. n. l., tzv. starobabylonské období) patří k nejslavnějším obdobím dějin jižní Mezopotámie. Nejvýznamnějším panovníkem I. babylonské dynastie byl *Chammurapi, který rozšířil svůj stát o některá území v *Sýrii (*Mari) a severní Mezopotámii. *Chammurapiho zákony a jeho korespondence jsou cenným pramenem k *rekonstrukci administrativní a sociální struktury jeho státu. Země byla rozdělena na správní oblasti v čele s královskými správci. Královský palác vlastnil po celé zemi půdu, kterou pronajímal nebo rozděloval jako služební pozemky //(*ilku)// *úředníkům, vojákům, *obchodníkům, *řemeslníkům i *rolníkům. Půdu vlastnili i soukromníci, kteří byli povinni platit naturální daně, udržovat *zavodňovací kanály a účastnit se veřejných prací. Chammurapiho zákony dělí *obyvatelstvo do tří skupin, které se odlišují svými právy i povinnostmi (plnoprávní občané – //awílu//, závislé skupiny – //muškénu//, otroci – //wardu)//.$Vláda starobabylonské dynastie zanikla po dobytí Babylonu *Chetity, po jejichž odchodu ovládli zemi *Kassité, horské etnikum z pohoří Zagros, které velmi rychle přijalo babylonskou *kulturu (asi 1590–1157 př. n. l., tzv. středobabylonské období). Kassitští panovníci nevedli *války (s výjimkou pohraničních válek s *Asýrií) a jejich vláda přinesla Babylonii dlouhé období *míru, hospodářského a kulturního rozkvětu. V tomto období byla písemně zachycena a kanonizována některá významná literární díla minulosti. Vnějším výrazem ekonomické stability byla rozsáhlá stavební činnost kassitských králů. Vládnoucí vrstvou středobabylonské *společnosti byli členové královské *rodiny a dvora, vysocí úředníci armády a *chrámů, které panovník odměňoval půdou, někdy osvobozenou od daňového zatížení. Darovací *edikty byly zapsány na kamenných *stélách (*kudurru), na kterých byla zaznamenána velikost a hranice pozemku a práva i povinnosti plynoucí z držby.$Konec kassitské dynastie byl počátkem dlouhého období politické nestability, která byla především důsledkem tlaku aramejských a chaldejských kmenů, které se v Babylonii usazovaly od počátku 1. tisíciletí př. n. l. Politickou situaci země zhoršovalo také úsilí asyrských králů připojit Babylonii ke své říši. Politickou stabilitu obnovil Nabopolassar, zakladatel chaldejské dynastie a novobabylonské říše (625–539 př. n. l., tzv. novobabylonské období). Ten se spojil s médským králem Kyaxarem a společně zlomili moc asyrské říše. Babylonii připadly z asyrského dědictví provincie v Sýrii a *Palestině a toto dědictví rozšířil *Nabukadnezar II. dobytím *Jeruzaléma a celého Judska. Brzy se však přiostřily *spory mezi oběma bývalými spojenci a byl to patrně strach z *Médů, který přinutil posledního babylonského krále Nabonida hledat spojence na Arabském poloostrově. Spor mezi Médy a Babyloňany nakonec rozhodl *Kýros II. Starší, když Médii i Babylonii připojil k *perské říši.$Novobabylonští panovníci byli velkými staviteli a vášnivými milovníky minulosti a jejích památek. Objevovali a obnovovali stavby svých předchůdců a ve svých nápisech napodobovali archaické písmo i *jazyk. Největšími pozemkovými vlastníky byli panovník a chrámy, které v dlouhém období nestability země získaly značnou hospodářskou i politickou *autonomii. Chrámové pozemky byly z větší části pronajímány a desetinu nájmu odváděly chrámy do královské pokladny. Činnost chrámů a jejich hospodářství (*hospodářství, chrámové) s obrovským množstvím zaměstnanců kontrolovali královští úředníci, protože panovníci se zcela oprávněně domnívali, že politická a hospodářská síla chrámů představuje potenciální ohrožení jejich moci. Jejich obavy se vyplnily, když se mocné kněžstvo *Mardukova chrámu v Babylonu postavilo proti Nabonidovi a vydalo město perskému králi. Vedle dávek z chrámové půdy, pronájmu královských pozemků a naturálních daní, plynuly do státní pokladny příjmy z různých cel i z výnosu kvetoucího mezinárodního *obchodu, který byl především v rukou soukromníků a soukromých obchodních společností. Dlouhé období poklesu *autority centrální vlády umožnilo totiž vznik vrstvy zámožných soukromníků (například rodina Egibi), kteří zbohatli obchodováním, podnikáním v zemědělství a *lichvou. Guvernéři provincií, správcové měst a nejvyšší *knězi tvořili shromáždění nazývané „velcí Akkadu“, které mělo funkci poradního sboru. Výkonná moc byla v rukou panovníka a asi 20 úředníků, které jmenoval král. Vysoké *funkce zastávali i členové královské rodiny, z nichž někteří byli i úspěšnými podnikateli (například Neriglissar). (Jana Pečírková)