ruský filozof, teoretik kultury a *literatury. Bachtin absolvoval studia filozofie a klasické filologie v ukrajinské Oděse a na univerzitě v Petrohradu. V letech 1918–1929 pobýval v ruském Nevelu a Petrohradu a v běloruském Vitebsku, kde se zformovala skupina známá jako Bachtinův kroužek. Jeho členové Matvej Isajevič Kagan (1889–1937), Pavel Nikolajevič Medveděv (1892–1938), Valentin Nikolajevič Vološinov (1895–1936) aj. se věnovali problematice literatury, *jazykovědy, filozofie a kultury. V tomto období Bachtin vytvořil studie //Problema soderžanija//, //materiala i formy v slovesnom chudožestvennom tvorčestve //(Problém obsahu, materiálu a formy ve slovesné umělecké tvorbě, 1924) a //Avtor i geroj v estetičeskoj dejateľnosti// (Autor a hrdina v estetické činnosti, 1922–1924). Společně s Medveděvem napsal Bachtin článek //Formaľnyj metod v literaturovedenii //(Formální metoda v literární vědě//, //1928). V roce 1929 publikoval dílo //Problemy tvorčestva Dostojevskogo// (Problémy Dostojevského tvorby), v němž se věnoval polyfonii (různohlasí), monologu (jednohlasí) a dialogu (dvouhlasí). Tato kniha doznala druhého rozšířeného vydání v roce 1963 pod názvem //Problemy poetiki Dostojevskogo// (Problémy Dostojevského poetiky). V období stalinských *represí byl Bachtin v roce 1929 zatčen a poslán do Kustanaje v Kazachstánu a v roce 1936 do Saranska v Mordvinsku. V letech 1937–1945 působil v ruském Savelově a na Pedagogickém institutu v Saransku (1945–1969). V roce 1957, v době transformace Pedagogického institutu na univerzitu, byl Bachtin jmenován vedoucím katedry ruské a světové literatury, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1961. Politické rehabilitace se dočkal teprve v polovině 60. let 20. století. V roce 1965 publikoval světově proslulou práci //Tvorčestvo Fransua Rable i narodnaja kultura srednevekovja i renessanca //(François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance), již předložil v roce 1941 jako doktorskou práci v Literárním institutu Maxima *Gorkého v Moskvě. V této knize provedl kulturněhistorickou analýzu *fenoménu smíchové kultury, *karnevalu a groteskního *realismu.$V esejích //Formy vremeni i chronotopa v romane: Očerki po istoričeskoj poetike //(Čas a chronotop v románu: Studie z historické poetiky, 1937–1938), //Iz predistorii romannogo slovo// (Z prehistorie románové promluvy, 1940) a //Slovo v romane// (Promluva v románu, 1934–1935) rozpracoval koncepci dialogičnosti (mnohoznačnost znaků a významu), heteroglosie (různost a vrstevnatost jazyků nebo hlasů, které se v rámci díla vyskytují), chronotopu (základní časoprostorová konfigurace narativního uměleckého díla) a intertextuality (schopnost určitých literárních textů vztahovat se k jiným textům). Podle Bachtina každý hlas (slovo, vyjádření nebo text) není pouze dynamickým pólem napětí, k němuž dochází v centru mnohovrstevnatých intertextových vztahů, nýbrž průsečíkem, v němž se střetávají různé sociokulturní proudy a *diskurzy. Každý hlas je zčásti otevřený, překrytý a ovlivněný jinými hlasy. Bachtin popřel představu autonomního „já“, neboť „já“ se formuje sebereflexí a *reflexí druhého.$V koncepci dialogičnosti kladl důraz na rozlišení významu a smyslu. Význam je staticky zakotven v systému jazyka, proto je opakovatelný, zatímco smysl vzniká ze vzájemného vztahu alespoň dvou personálně svázaných výpovědí. Každá výpověď je zároveň personální – vázaná časoprostorovým a sociohistorickým výpovědním postavením a z toho vyplývajícím specifickým hodnocením jejího původce. Taková výpověď ve svém zaměření na předmět je nucena vypořádat se s množstvím jiných a cizích výpovědí o stejném předmětu a s jejich hodnotovými akcenty tím, že se k nim dialogicky vztahuje. Tváří v tvář jiné výpovědi, pozici, *ideologii, akcentu, slovu, přijatému do naší vnitřní řeči, poznáváme sami sebe a přehodnocujeme se.$V eseji //Epos i roman: O metodologii romana// (Epos a román: O metodologii románu, 1941) označil román za jediný živý žánr (dosud se utvářející a nehotový) a polyfonní útvar schopný kombinovat jednotlivé druhy promluv. V románu směřuje každá promluva k odpovědi. Ta se utváří v atmosféře již vyřčeného. Zároveň ji však determinuje to, co dosud vyřčeno nebylo. Podle Bachtina jedině román prostřednictvím uměleckého zobrazení množství hlasů ve vzájemném dialogickém vztahu uvádí společenskou realitu v pochybnost tím, že ji *konfrontuje s ideálním dialogickým stavem lidského soužití. Román působí na všechny ostatní žánry tím, že svou hybridizací (proces vzájemného prolínání a smíšení dvou sociálních jazyků uvnitř téže výpovědi) rozrušuje jejich normativní systémy. Román se tak stává základním žánrem moderní doby, neboť vyjadřuje pluralitu, polyfoničnost života a nemožnost uzavřeného žánrového systému. Z dalšího díla: //K filosofi postupka// (K filozofii činu, *fragment rukopisu z let 1919–1921, 1986), //Estetika slovesnogo tvorčestva// (Estetika slovesné tvorby, 1979), //Slovo v žizni i slovo v poezii //(Slovo v životě a slovo v poezii, 1926).$Bachtin náleží k nejcitovanějším reprezentantům ruské literární vědy a *kulturologie a tvoří součást většiny kompendií *kulturálních studií. Do světa západní vědy jej uvedla francouzská lingvistka, psychoanalytička a literární teoretička bulharského původu Julia Kristeva (narozena 1941) na sklonku 60. let 20. století. (Barbora Půtová)