souhrnné označení obyvatel Bangladéšské lidové republiky na poloostrově Přední Indie v jižní Asii; jejich celkový počet dosahuje (podle odhadu z roku 2006) asi 147 milionů obyvatel, většinou *Bengálců (98 %). Na západě, severu a východě sousedí Bangladéš s Indií, na jihovýchodě s Myanmarským svazem (bývalá Barma), jižní hranici tvoří Bengálský záliv. První *státy na tomto území lze doložit už od 7. století př. n. l.; jedním z nich bylo *království Vanga, podle něhož dostala oblast při ústí Gangy (Padmy, Džamuny, Meghny) dnešní název Bangla. Ve 3.–6. století n. l. tvořila součást guptovské říše, později zde vládly bengálské *dynastie Pálů (8.–11. století) a Sénů (12.–13. století). Od 13. století bylo Bengálsko přičleněno k dillískému *sultanátu, v 16. století se stalo jednou z provincií říše Velkých *Mughalů. Na počátku 18. století se osamostatnilo, po roce 1757 se dostalo pod nadvládu britské Východoindické společnosti, později pod přímou *správu koruny.$V důsledku rozdělení Indie 15. 8. 1947 bylo bengálské území na náboženském základě rozčleněno na dvě části – Západní Bengálsko s hlavním *městem Kalkatou připadlo Indii, Východní Bengálsko s metropolí Dhákou se stalo součástí Pákistánu – od roku 1955 pod názvem Východní Pákistán. Tato provincie (oddělená od zbytku Pákistánu více než 1600 km indického území) se cítila být zanedbávaná, a to jak ekonomicky, tak národnostně: významnější místa ve státní správě i v ozbrojených složkách zaujímali nebengálští *muslimští přesídlenci z pákistánského Paňdžábu či z Indie (pocházejí hlavně z oblasti Biháru, a proto se pro ně užívá společné označení *Bihárci), kteří podporovali zavedení *urdštiny jako úředního *jazyka (od roku 1952). Boj Východobengálců za regionální *autonomii vyústil v březnu 1971 v *hnutí občanské neposlušnosti a v prosinci k vyhlášení nezávislého Bangladéše. Nedořešený zůstal osud Bihárců, z nichž asi 780 000 získalo bangladéšské občanství, malá část byla repatriována do Pákistánu, avšak zhruba 300 000 těchto „zbloudilých“ či „vyvržených Pákistánců“ //(Stranded Pakistanis)// přežívá v uprchlických táborech v postavení osob bez státní příslušnosti. Oblast Čitágáonských hor ve východním pohraničí obývají *kmeny ásámsko-barmského původu, z nichž nejpočetnější jsou Čakmové; na severozápadě *země žijí *Santálci, na severovýchodě zejména Gárové, Khásíové, *Oráonci či *Mundové. Příslušníci původních kmenů, označovaných termínem //ádivásí// („praobyvatelé“) či //upadžáti //(„plemeno“), jejichž počet se odhaduje na 1–1,5 milionu, jsou převážně bilingvní – vedle mateřštiny ovládají též *bengálštinu. Většinovým *náboženstvím Bangladéšanů je *islám *sunnitského směru (88 %), který se zde začal šířit ve 12. století, 12 % obyvatel se hlásí k *hinduismu, 1 % připadá na *křesťany, *buddhisty a vyznavače *animistických kultů. (Jan Filipský)