1. původně řecké označení pro všechny *kmeny, které se nepočítaly k *Helénům a jejichž příslušníci hovořili pro *Řeky nesrozumitelným a sluchu nelibým, hrubým *jazykem, což sami parodovali zdvojením slabiky //ba-ba//. Později byl pojem užíván s pohrdavým smyslem i pro lidi drsné, nevzdělané a nekultivované. *Vědomí kulturní nadřazenosti řecko-římského světa bylo podporováno i stálými válečnými střety s barbary. *Římané pokládali za barbary všechny, kteří zůstali mimo rámec jejich *impéria (v Evropě šlo o *Dáky, *Kelty nebo *Skythy, později se prosazovala zejména germánská etnika – *Anglové, *Frankové, *Frísové, *Gótové, *Jutové, *Kimbrové, *Kvádové, *Langobardi, *Markomani, *Sasové, *Teutoni, *Vandalové). I tak však Římané respektovali například starobylou vzdělanost *Egypťanů, jindy idealizovali přirozenou *morálku barbarů v kontrastu vůči slabinám vlastní *civilizace (například *Tacitus ve spise //Germania//, česky: Praha: Edvard Grégr, 1870 ad.). Jako o barbarech hovoříme také o asijských kmenech žijících mimo orientální civilizace, Asie a Evropa byly vystaveny jejich tlaku až do 17. století (*Mongolové, *Tibeťané, *Tunguzové, *Turci). Podle slavného *výroku francouzského antropologa Clauda *Lévi-Strausse z knihy //Race et histoire// (1952, česky: //Rasa a dějiny//. Brno: Atlantis 1999) je „barbarem ten, kdo věří v *barbarství“;$2. člověk žijící na primitivní *kulturní úrovni; přeneseně nevzdělanec, surovec. (Ivo T. Budil, František Čapka, Jaroslav Malina)