schopnost *člověka vnímat celý rozsah barevného světelného spektra. V medicínské praxi se testuje například pomocí Ishiharova barevného testu. Jedná se o obrázky rovnoměrně pokryté různě velkými kroužky různé (náhodné) intenzity, přičemž je na obrázku vytvořen obrazec (číslice, písmeno) z kroužků lišících se pouze barvou. Obrázky jsou vytvořeny pro různé poruchy barvocitu. Testovaná osoba má říci, co je na obrázku za obrazec; pokud toho není schopna, má poruchu barvocitu té části spektra, ve které je obrazec vytvořen. V klinické praxi se rozlišují poruchy barvocitu získané a vrozené. Vrozené poruchy souvisí především s *genetickými *mutacemi *X chromozomu a 7. *chromozomu, kde jsou kódovány příslušné fotopsiny. Monochromatismus (neschopnost vnímat žádnou barvu) je vzácný, častější je dichromatismus (mírná až těžká porucha vnímání jedné ze tří základních barev spektra), jehož formami jsou protanopie (absence *receptorů pro červenou oblast spektra), deuteranopie (deficience receptorů v zelené části spektra) a tritanopie (absence receptorů pro modré světlo). Jak protanopie tak deuteranopie se vyskytuje u 1 % všech mužů. Anomálie (mírně poškozené trichromatické vidění) je ještě častější než úplný dichromatismus, například deuteranomálie se vyskytuje až u 6 % mužů.$Celkově se odhaduje, že 7–10 % mužů má nějakou poruchu barvocitu, hodnoty pro ženy se pohybují pod 1 %. První odborný článek, týkající se barevného vidění a jeho poruch, publikoval v roce 1798 John Dalton (1766–1844), odtud termín daltonismus jako označení pro poruchy barvocitu, které se dnes používá hlavně pro deuteranopii. (Viz též *barvoslepost, *vidění, barevné). (Miroslav Králík)