*metoda *identifikace člověka podle otisků jeho prstů a dlaní, zejména v souvislosti s policejním vyšetřováním. Využívá přitom individuální jedinečnosti *dermatoglyfů. V roce 1880 publikoval sir Henry Faulds, anglický lékař působící v Japonsku, v časopisu// Nature// článek, ve kterém navrhl využít otisků prstů k prokázání totožnosti *konkrétního jedince. Rozvoj daktyloskopie je spojen se jménem Francise *Galtona, který se zabýval otisky prstů po všech stránkách, vytvořil vlastní systém klasifikace, rozpracoval teorii identifikace pomocí otisků prstů a podporoval jejich využití ve *forenzní oblasti. Rozvoj praktické daktyloskopie probíhal v Indii a jiných britských *koloniích v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Jako první (v roce 1892) použil otisky prstů při identifikaci v kriminálním případě argentinský antropolog a kriminalista chorvatského původu Juan Vucetich (1858–1925) v Argentině. Sir Edward R. Henry (1850–1931) vypracoval daktyloskopický systém, který se od roku 1901 používá ve Velké Británii. Policejní identifikace pomocí otisků prstů postupně nahradila složitou antropometrii francouzského kriminalisty Alphonse Bertillona (1853–1914). Dnešní daktyloskopické klasifikační systémy jsou v různých *zemích odvozeny z Henryho nebo Vucetichova systému, nebo nějaké jejich kombinace se systémem Galtonovým. Původně sloužily otisky prstu pouze k ověření totožnosti jedince, později se přidala identifikace neznámé osoby na základě jednotlivých otisků, zajištěných na místě činu. Takovou identifikaci umožňují drobné nepravidelnosti v průběhu epidermálních lišt (minucie), jejichž kombinace je u každého člověka jedinečná. Přestože se různé odhady pravděpodobnosti vzniku totožné kombinace znaků otisků prstů u dvou různých osob liší, podle všech odhadů je velmi malá a také více než jedno století daktyloskopické praxe dokládá, že otisky prstů umožňují člověka identifikovat s praktickou jistotou.$Činnost pracovníka v daktyloskopii spočívá v (1) otiskování osob na identifikační karty a přípravě databáze, (2) zajišťování a vizualizaci stop v terénu, (3) srovnávání otisků zajištěných s otisky v databázi a ve (4) vypracování daktyloskopického posudku. Dnešní *pokroky daktyloskopie se odehrávají jednak na poli nových metod zviditelňování a zajišťování latentních otisků prstů, v oblasti automatické identifikace za pomoci výpočetní techniky (anglicky: //Automated Fingerprint Identification Systems//, zkratka: AFIS) a v oblasti organizační – propojování často nekompatibilních daktyloskopických systémů a databází jednotlivých států, které si žádá *globalizace pohybu osob; významnou roli má přitom //Interpol//. (Miroslav Králík)