italský básník a filozof; jeden z nejvýznamnějších představitelů světové literatury. Občanské osudy Dante Alighieriho žijícího na chaotické hranici dvou epoch, *středověku*renesance, byly značně bouřlivé a spletité, stejně jako jeho citový a duchovní život. Aktivně se účastnil společenského, politického i vojenského života v rodné Florencii. Ta v 13. století patřila k nejvýznamnějším evropským *městům, byla však zmítána nekonečnými boji o moc, půtkami a pletichami. Dantova angažovanost na protipapežské straně („bílých“), hájících nezávislost Florencie, po vítězství papežské strany („černých“) v roce 1301 měla neblahé důsledky – vynesla mu doživotní vyhnanství, a dokonce v nepřítomnosti i odsouzení k *trestu smrti upálením.$Dantova literární, filozofická i odborná díla byla zpočátku přijímána rozporně – byla uctívána čtenáři a zároveň hanobena církevní mocí pro údajné kacířské myšlenky. Brzy po smrti byl však Dante shodně považován za nejvýznamnějšího italského básníka. Časem dokonce získal renomé nejvlivnějšího evropského literárního tvůrce, který dokázal propojit slovesnou kulturu antického Říma (obdivoval především díla *Ciceronova, Lukianova, *Ovidiova, *Vergiliova) a novodobou literaturu. Proslul nejen jako básník, ale i myslitel, schopný vyjádřit palčivé otázky a problémy doby. Jeho vrcholné dílo (Božská komedie, 1307–1321; původně pouze //Commedia [Comedia]//, první tištěné vydání 1472; s přívlastkem //Divina [La Divina Comedia]// poprvé 1555; v českém překladu Jaroslava Vrchlického 1879 (Peklo), 1880 (Očistec), 1882 (Ráj), v novějším překladu O. F. Bablera 1952 [Praha: Vyšehrad], nejnovější vydání v tomto překladu 1989) inspirovalo řadu autorů k vytvoření syntetických děl, mimo jiné také Jana Amose *Komenského //(Labyrint světa a ráj srdce)//, Johna Miltona //(Ztracený ráj)// či Johanna Wolfganga *Goetha //(Faust)//.$Dante ve své literární tvorbě úspěšně pěstoval mýtus o nenaplněné, platonické lásce k Beatrici. Literární postava Beatrice byla údajně inspirována historickou osobou. Za tímto jménem se skrývala Bice, dcera florentského bankéře Folca Poltinariho, která předčasně zemřela – jako vdaná žena – roku 1290. Uvěříme-li Dantovu lyrickému deníku, sbírce //Vita nuova// (Nový život), doplněné v letech 1292 až 1293 prozaickými pasážemi, básník ji poprvé potkal jako osmiletou v roce 1274 a hluboce se do ní zamiloval. Podruhé ji spatřil až po devíti letech a své city jí osobně nikdy nevyznal. O to více však tento vztah opěvoval ve své lyrice. Italská (toskánská) *poezie 13. století vyjadřuje milostné city jen velmi zprostředkovaně. Poezie této provenience, obdobně jako provensálská *trubadúrská poezie, obsahuje z dnešního hlediska málo spontánnosti a citovosti. Naopak charakterizuje ji *rétorika, scholastická učenost a alegorická spekulace. To platí také pro směr či školu, pro kterou Dante Alighieri našel pojmenování //dolce stil nuovo// („sladký nový styl“) a kterou také svou tvorbou obohatil a završil. Tento velký italský básník v rámci žánru milostné lyriky respektoval dobové literární *konvence, které vymezovaly, jakým způsobem má být téma lásky zpracováno. Součástí této „hry“, v níž se láska pojila s urozeností srdce, bylo vytváření distance mezi pěvcem a dámou jeho srdce. (Jaroslav Malina, Ivo Pospíšil)