označování doby, zpravidla na základě časových jednotek roku, měsíce a dne. V minulosti byly způsoby datování značně rozdílné. Rok se určuje počtem let uplynulých od počátku příslušné éry (*letopočet). Současná křesťanská éra se označuje (ne zcela vhodně) jako náš letopočet.$Rok se při datování uvádí slovně nebo číslicí. Na nápisech a později i v písemnostech se vyskytují letopočty v podobě chronogramů. Součástí datování listin bývají údaje o letech panování vydavatele navazující na starší římský způsob datování podle konzulských let. Roky byly také často fixovány doprovodnými ročními údaji. Rozdělení roku na měsíce, označované názvy nebo číslicí, bylo prostředním článkem v určování dnů.$Do *středověku se udrželo datování podle římského *kalendáře, kde byly dny v roce označeny třemi dny v měsíci, zvanými //kalendy, nony// a //idy//, a počtem dní, které je v určovaný den předcházely. Kalendy připadají vždy na první den v měsíci, nony na pátý nebo (v březnu, květnu, červenci a říjnu) na sedmý den v měsíci, idy na třináctý a v uvedených čtyřech měsících na 15. den v měsíci. Při určování dne se počítaly i oba krajní dny, takže například 28. květen se označoval jako 5. den před červnovými kalendami. Průběžné počítání dnů v měsíci od 1. do 30., popřípadě do 31. dne je orientálního původu a vyskytuje se častěji od 14. století a převládá až od 16. století. Zvláštní je tzv. bononské datování, počítající dny v první polovině měsíce vzestupně, v druhé sestupně. Ve *středověku převládlo datování podle církevních *svátků, pevných a pohyblivých. Den je určen buď přímo svátkem, nebo dnem před ním //(vigilie)//, či po něm, a také týdenním dnem po svátku nebo před ním, počítaným od neděle. Ta se označovala jako //dominica// (zřídka jako //feria prima//), pondělí //feria secunda// atd. až pátek //feria sexta//, sobota //sabbatum//. Stejný den v následujícím týdnu po svátku byl označován jako //ochtáb//.$Zjednodušený způsob datování, omezující se na číselné určení dne v měsíci, slovní nebo číselné označení měsíce a číselný letopočet, převládá v euroamerické kulturní oblasti od 16. století.$První doklady *měření času a určování pevnějších časových údajů máme z nejstarších klínopisných textů pozdní *kultury urucké (asi 3500–3200 př. n. l.), kde se mimo jiné objevují znaky pro den, měsíc a rok. Zdá se však, že již tehdy pracovali obyvatelé starověké Mezopotámie navíc s určitou obecnější představou cyklicky pojímaného času, který je do jisté míry totožný s prostorem. Na to poukazuje totožnost znaků pro denní období a směry větrů, zde zpravidla totožné se „světovými stranami“, podobně jako staročeské a dnešní polské „půlnoc“ (= sever) a „poledne“ (= jih). Zdá se tak, že již od samého počátku mezopotamských dějin byla ve vnímání času přítomna určitá podvojnost, podrobněji známá z textů mladších. Podle nich rozlišovali starověcí *Sumerové, *Akkaďané, *Babyloňané a *Asyřané běžné, každodenní plynutí času, který dovedli velmi přesně měřit, a obecné, mytické a věčné bezčasí, neoddělitelné od rovněž mytického nadsvětního prostoru. Tyto druhé, velmi platónsky působící obecné *kategorie tvořily souřadnicový systém pro pohyb a působení nadpřirozených bytostí všeho druhu včetně božstev, ale také určitého druhu „idejí“ //(me)// a předků, těch lidských bytostí, které již s námi fyzicky nejsou. Systém si lze snad představit jako dvousložkový, s každodenním, běžným časovým plynutím prolínajícím běžným viditelným světem. To je pak samo uzavřeno v mytickém, nehybném a zkáze nepodléhajícím časoprostoru, působišti nadsmyslových entit, se kterým lze ovšem za určitých podmínek komunikovat. Běžné každodenní plynutí času zaznamenávali starověcí Mezopotamci s pomocí přesně stanovených časových jednotek, které od nich *Evropané převzali a k nimž náležela hodina (přesněji dvouhodina), den, měsíc a rok. S delšími časovými úseky si obyvatelé starověkého Meziříčí hlavu příliš nelámali a již ve 3. tisíciletí př. n. l. se u Sumerů objevily tři základní způsoby datace, které se později uplatnily i u Akkaďanů, Babyloňanů a Asyřanů. Patří sem v prvé řadě datace podle dohodnutého, obecně známého počátečního mezníku, po němž se udává jen rok a měsíc (tzv. systém //mu-iti//). Tímto počátkem býval zpravidla nástup vládce příslušného státu na *trůn. Další pomůckou tohoto druhu, zavedenou v oné době, byla tzv. roční data. V tomto případě obdržel každý rok *vlády určitého panovníka zcela konkrétní pojmenování podle nějaké významné *události, která se v jeho průběhu odehrála. Mohlo jí být vojenské tažení, jmenování do vysokého kněžského *úřadu, zhotovení kultovního mobiliáře pro některý z chrámů apod. Jednotlivé takto pojmenované roky mohly pak být identifikovány v seznamech, které vedl obvykle městský chrám. Konečně třetím způsobem fixace časových údajů byla datace podle jmen dohodnutých *úředníků či významných hodnostářů, volených či jmenovaných na určité období, jejichž seznamy byly rovněž k dispozici. Tento způsob, známý i z pozdější *historie například u *Římanů (datace podle *konzulů volených na rok), převládl posléze v *asyrské říši. Tam se každý rok nazýval podle některého z vysokých státních úředníků, který byl určen jako //limu//, *eponym – celostátní datační označení jednotlivého roku. Relativně úplný seznam těchto jmen umožňuje poměrně přesnou dataci asyrských historických údajů od 10. století př. n. l. Pro starší období jsme odkázáni na mechanické kalkulace a na údaje o současnosti některých panovníků s historickými postavami, které dovedeme datovat jinak. Již v 19.–17. století př. n. l. arci dospěla tamější *astronomie na takovou úroveň, že hvězdáři babylonského *krále Ammí-saduky (1646–1626 př. n. l.) zaznamenali písemně celou řadu pozorování planety Venuše, které je možno využít k stanovení data oněch záznamů. Naneštěstí jsou zápisy na klínopisných tabulkách zachovány tak zlomkovitě, že zcela přesné časové údaje nelze na jejich základě zjistit. Soustavně se zápisy o babylonských astronomických pozorováních zachovaly až z 1. tisíciletí př. n. l., kdy začaly být pravidelně pořizovány od roku 747 př. n. l. O něco později se patrně pod řeckým vlivem babylonští učenci pokusili formulovat celistvé učení o podstatě *světa, popisující mechanismus dění v něm. Na základě dávných tradic předpovídání budoucnosti (*věštění) tak vznikla mimo jiné proslulá babylonská *astrologie; nejstarší dnes známý *horoskop pochází z roku 449 př. n. l.$Mimořádné důležitosti nabývají přirozeně datační postupy v moderní době pro archeologické zkoumání minulosti, při němž v řadě případů získáváme prameny, na něž nelze vztáhnout datování historické (protože jsou třeba starší, pravěké). V jeho rámci rozeznáváme dva druhy archeologického datování – relativní a absolutní. *Relativní chronologie bývá zpravidla definována pro každé naleziště zvlášť a představuje časovou posloupnost dějů na *lokalitě, jak byla zachycena provedeným *archeologickým výzkumem. Archeolog rozpoznává, které složky zkoumané situace jsou starší a které mladší, na základě tří principů. V prvé řadě užívá principu nálezového celku: všechny doklady dávné činnosti člověka, které byly spolu zjištěny v jednom nálezovém *kontextu – tedy jedné *vrstvě, jedné *jámě, jednom *hrobě, v jedné místnosti *stavby apod. – jsou zhruba současné. Dále se přidržuje principu *vertikální stratigrafie: všechny pozůstatky z vrstvy (nebo souboru vrstev) A, překryté vrstvou B, jsou starší než nálezy z vrstvy B, což přirozeně platí i pro složitější sekvence vrstev. Konečně třetí pomocný princip představuje tzv. horizontální stratigrafie: dva lidskou činností vzniklé soubory, jejichž současné fungování se vylučuje, nemohou pocházet z téže doby (například kříží-li se dva půdorysy domů, nejsou současné). Stanovením časové posloupnosti všech zjištěných pozůstatků na základě uvedených principů definuje archeolog relativní chronologii naleziště, tj. svou představu o tom, v jakých časových vztazích jsou k sobě vzájemně všechny soubory stop po chování člověka v minulosti, zjištěné na lokalitě. V novější době se projevuje tendence vyjádřit tuto posloupnost co nejexaktněji pomocí tzv. Harrisovy matice stratigrafických vztahů.$Potíž nastává v okamžiku, kdy je třeba výsledný soubor památek datovat také přesně na roky, jinými slovy, stanovit jeho *absolutní chronologii. Zde si archeolog může vypomoci jednak nálezy předmětů, jejichž datování je již známo. To se může týkat třeba předmětů s nápisy panovníků, o nichž víme, kdy panovali. Jindy můžeme narazit na stopy události, která se odehrála v historicky známé situaci. Odkryjeme třeba doklady požáru *města, který byl s velkou pravděpodobností způsoben jeho historicky datovaným obléháním a následným dobytím.$*Revoluci v archeologickém datování způsobil roku 1948 objev, že z některých druhů nálezů můžeme získat historická data na základě přírodovědných postupů. Prvním takovým způsobem datování, který se v praxi velmi osvědčil, jakkoli stále není zcela bez problémů, je tzv. radiouhlíková metoda (C-14). Při ní se využívá poznatku, že kromě běžného uhlíku s nukleonovým číslem 12 je asimilován i radioizotop uhlíku C-14, zářič beta, který vzniká v atmosféře působením kosmického záření a udržuje si v ní (jako CO2) konstantní koncentraci v poměrně dlouhém časovém období. V živých organismech má C-14 určité typické zastoupení, po smrti pak jeho množství definovanou rychlostí klesá, protože již není dále asimilován. Uvádí se tzv. poločas rozpadu 5730 let, což znamená, že za tuto dobu zbude v určitém organickém celku polovina z původního množství tohoto radioaktivního izotopu uhlíku. Z rozdílu předpokládaného množství C-14, které lze při známém tempu usazování stanovit, a množství skutečně naměřeného lze potom vypočítat stáří archeologického pozůstatku. Radiokarbonová metoda nalezla v archeologii velmi významné uplatnění, zvláště poté, co bylo její používání zpřesněno sestavením opravné, tzv. kalibrační křivky, získané měřením vzorků získaných z prastarých kalifornských sekvojí, u nichž bylo možno ověřit dataci prostým přepočítáním letokruhů. Ve světě pracuje dnes již řada laboratoří, které jsou stále zjemňovanými metodami schopny datovat i relativně malá množství organických materiálů. Metoda se nejlépe hodí pro datační rozmezí asi mezi lety 4000 př. n. l.–1600 n. l.$Po zavedení radiokarbonové metody se objevila řada dalších postupů, využívajících k časovému určení archeologických materiálů přírodovědných metod. K měření neobyčejně dlouhých časových pásem je možno při přítomnosti sopečných materiálů užít tzv. kalium-argonové metody. V sopečné lávě dochází ke koncentraci argonu 40, uvolňovaného pomalým rozpadem kalia (draslíku) 40. Při sopečném výbuchu se vzácný plyn argon uvolní a unikne do atmosféry, takže se jeho stav v sopečné lávě „vynuluje“. Množství, nashromážděné známým tempem, lze opět měřit a tím získat představu o době, za níž se uvolnilo. Metodou lze měřit desetitisíce až miliony let. Dále uveďme například metodu termoluminiscenční, spočívající na zjištění, že se na krystalickou mřížku některých nerostů, stopově přítomných v běžně dostupných *hlínách (například *křemene), zachycují určité částice, vyzařované některými radioaktivními složkami běžných přírodnin. Vypálením předmětu, zhotoveného z takové hlíny (ale i z jiných materiálů, třeba *pazourku), se tyto částice uvolní a krystalická mřížka se „vyčistí“. Z počtu dokumentovaných částic lze opět vypočítat dobu, před níž došlo k vypálení (například) hliněného předmětu, kdy byly jeho termoluminiscenční „hodiny“ nastaveny na nulu. Hodí se k datování v rozmezí stovek tisíc let asi do doby kolem roku 1000 n. l. Metoda datování pomocí remanentního magnetismu využívá poznatku, že drobné zmagnetizované částečky hmoty míří vždy k severnímu magnetickému pólu, který je nestabilní a jehož pohyb je historicky zmapován. Směrování těchto částeček se fixuje vypálením, takže vyzvedneme-li pak při výzkumu například *ohniště či blok propálené hlíny, u něhož jsme přesně změřili směr k současnému severu, lze v laboratoři z odchylky mezi současným a v materiálu fixovaným magnetickým pólem přibližně zjistit, kdy k vypálení hliněného bloku došlo. Pravidelných průletů stopových částeček radioaktivních izotopů některými látkami, jejichž počet lze rozložit na určitý časový interval a které zanechávají v matečném materiálu stopy, využívá k datování metoda počítání štěpných stop (tzv. //fission-track method//). Velké naděje vzbuzuje datace pomocí příznačné a rok od roku se lišící tvářnosti letokruhů dřeva, kterou studuje metoda zvaná dendrochronologie. Různorodosti při tvorbě letokruhů, v nichž se odrážejí konkrétní klimatické poměry (*klima) každého jednotlivého roku, lze použít k sestavení křivky, která na základě dřev se známou datací charakterizuje tvorbu letokruhů až do velmi dávných historických období. Prozatím se podařilo sestavit ji pro posledních deset tisíc let lidských dějin. Porovnáním nalezeného dřevěného fragmentu s touto křivkou lze často dospět k dataci nálezu až na jeden rok. (Petr Charvát, Jaroslav Malina)