*vláda *lidu:$1. *společenský systém založený na principu podřízení menšiny většině a zároveň na uznání *rovnosti, *svobod a politických práv *občanů; součástí moderní demokracie jsou svoboda projevu, *vyznání, spolčování, princip *suverenity lidu (moc vychází z vůle lidu), přičemž tvorba vůle lidu se uskutečňuje všeobecnými *volbami. Termín tedy zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení *společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Demokracie není jen označením politického systému, nýbrž je spjata s *hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (*tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje *přímá a *zastupitelská demokracie.$V dějinách politického myšlení i politické praxe však nalezneme celou řadu dalších specifických „modelů“ demokracie, od antické //polis// a její obhajoby přes *Rousseauovu představu „demokracie bez *liberalismu“ (jako protipólu k *Lockovu „liberalismu bez demokracie“), vlivnou *Millovu obhajobu zastupitelské demokracie, *Schumpeterův model *elitistické (konkurenční) demokracie po současné diskuse o *deliberativní demokracii jako jakési „střední cestě“ mezi liberálním a participačním modelem (*demokracie, participační). V souvislosti s renesancí kosmopolitního myšlení nabývá na aktuálnosti také idea tzv. *globální demokracie jakožto nástroje dosažení *globální spravedlnosti.$Demokracie má kořeny v antice (viz bod 2) a spolu s antickou filozofií se její myšlenka dochovala do *středověku a *novověku. Dlouho byla užívaná jako vládní forma v malých *obcích (například ve venkovských obcích ve Švýcarsku); ve spojení s reprezentativními principy (rozhodovali jen volení zástupci, tj. nepřímá) se uplatňovala i ve větších společenstvích. Od *Velké francouzské revoluce se tento zastupitelský systém začal prosazovat v *Evropě (myšlenka všeobecné občanské *rovnosti a národní suverenity) a obrací se proti přetrvávajícím privilegiím *aristokracie. Případný rozpor ustoupil s prosazením všeobecného hlasovacího práva v 19. století tomu, který vznikl mezi liberálním a demokratickým *hnutím a hnutím sociálnědemokratickým. Zatímco liberálové a demokraté dále zdůrazňovali klasická práva svobody (zastávali se *volného obchodu a svobodného konkurenčního hospodářství), sociální demokraté požadovali socializaci výrobních prostředků a prosazení základních sociálních práv pro zaměstnance.$Rozdílný vývoj v západní a východní Evropě podmínil význam prohlubujícího se rozdílu západních a východních demokracií. V západních demokraciích se prosadil princip *konkurence stran (pluralistická vládní forma s ochranou individuální svobody a ochrany menšin díky základním právům), zatímco východní, takzvané *lidové demokracie neznaly konkurenci stran (i když na rozdíl od Sovětského svazu [SSSR] byly jiné strany vedle komunistické povoleny) a jejich vládní systémy spočívaly vesměs na nezaměnitelné nadvládě jedné, tj. komunistické straně, jejíž vůle byla *zákonem. Volby sloužily pouze k potvrzení existujících vládních vztahů a opoziční skupiny neměly šanci uplatnit své politické názory. Rezignací SSSR na hegemonistickou úlohu ve střední a východní Evropě koncem 80. let 20. století se i zde začaly prosazovat parlamentní demokracie; rok 1989 pak znamenal přelom;$2. původně starořecké označení politických zřízení městských států, zejména Athén, v 6. až 4. století př. n. l. Vznik demokracie je spjat s rozvíjením *řecké civilizace a s osobností politika a státníka *Kleisthena. *Řekové dokázali ocenit materiální vyspělost svých předoasijských sousedů a zároveň si v *konfrontaci s nimi uvědomovali svou odlišnost, svobodu a nezávislost. V Řecku se nikdy neuplatnily despotické vlády orientálního typu. Přechod od rodového zřízení k rozvinutému městskému státu se uskutečnil poměrně rychle a ve vyspělejších obcích se kromě rodové *aristokracie, která vlastnila značnou část půdy, prosadila i vrstva *obchodníků a *řemeslníků, jež byla zárukou *pokroku a prosperity. V Athénách se na začátku 6. století př. n. l. *Solónovy reformy v Athénách na začátku 6. století př. n. l. ochránily občany před tím, aby přicházeli o svou osobní svobodu kvůli *chudobě a zadlužování. Dalším athénským státníkem, který se zasloužil o rozšíření demokratických *ideálů v praxi, byl v 5. století př. n. l. *Periklés.$Otevřenost vůči všemu novému charakterizovala i projevy řeckého ducha. Oblast *náboženství a myšlení nespoutával východní *fatalismus. Řecká zvídavost, vynalézavost a schopnost překonávat překážky, jak ji charakterizuje odysseovský *archetyp, se odrazila v racionálním vztahu k realitě okolního *světa a ve snaze vytvořit ucelený systém poznání, jaký od 6. století př. n. l. začala vytvářet řecká filozofie. Všechny tyto aspekty lze považovat za příznivé faktory pro rozvoj individuálního, občanského myšlení, jež motivovalo počátky a rozvoj demokracie v klasickém Řecku. (František Čapka, Pavel Dufek, Jaroslav Malina)