ustanovení, výnos:$1. poprvé se edikty objevují v *civilizacích starověkého *Předního východu. Královské edikty byly prostředkem, kterým mohli mezopotamští panovníci vyjadřovat svou vůli a aktivně zasahovat do společenských a ekonomických poměrů ve svých *státech. Vydávání ediktů mělo za úkol naplňovat postavení vladaře jako „dobrého pastýře“, který usiluje o zajištění blahobytu svých *poddaných a odstraňuje společenské zlořády. Vydání ediktu je tudíž ve starobabylonských textech označeno obratem „nastolit spravedlnost v *zemi“ (akkadsky: //míšaram ina mátim šakánum//). *Primárním cílem královských ediktů bylo stanovení nových nebo potvrzení stávajících *privilegií určité vrstvy obyvatelstva, která byla vymezena na základě sociálních, profesních, etnických či geografických kritérií. Tato privilegia zahrnovala zpravidla *redukci či úplné osvobození od různých platebních či pracovních povinností, které musely být plněny ve prospěch *institucí (*stát, *chrámy), případně i ve prospěch soukromých osob. *Král mohl například zrušit pro obyvatele určitého *města nebo teritoria povinnost placení poplatku, který byl odevzdáván do státní či chrámové pokladny. Často se královské edikty týkaly rovněž dluhů (ve stříbře nebo v naturáliích), které měly být splaceny institucím nebo soukromým věřitelům. Součástí ediktů bylo někdy také ustanovení o okamžitém propuštění osob, které upadly do dlužního rukojemství v důsledku svých vlastních dluhů nebo dluhů svých rodinných příslušníků. Některé z ediktů rovněž rušily platnost určitých typů kupních smluv, které byly uzavřeny před vydáním ediktu (zejména smluv o prodeji nemovitostí). V některých případech obsahovaly edikty rovněž údaje o *sankcích vůči osobám, které by jednaly v rozporu s královským ustanovením (například *trest smrti pro věřitele, který by i přes králův zákaz vymáhal splacení své pohledávky). Nejlépe jsou dochovány edikty ze starobabylonského období (20.–16. století př. n. l.). Tehdy panovníci vydávali edikty zpravidla bezprostředně po svém nástupu na *trůn, ale často i v pozdějších letech své *vlády. Nejznámější je edikt babylonského krále Ammí-saduky (1646–1626 př. n. l.). Mnohé edikty starobabylonských vladařů se ovšem nedochovaly a o jejich existenci víme pouze na základě zmínek v datovacích formulích, královských nápisech, smlouvách, dopisech a jiných textech. Také v 1. tisíciletí př. n. l. vydávali panovníci edikty, kterými potvrzovali privilegované postavení obyvatel některých měst (*Aššur, *Babylon, *Borsippa, *Charrán). Není však zcela jasné, do jaké míry byla státní správa schopna účinně zajistit uplatnění královských ediktů v každodenní praxi. V každém případě ovšem edikty nebyly prostředkem, který by dokázal trvale vyřešit společenské a ekonomické problémy. O tom svědčí skutečnost, že musely být opětovně vydávány v krátkých časových intervalech; (Lukáš Pecha)$2. ve starověkém *Římě veřejné prohlášení *úředníků při uvedení do *úřadu; za *císaře Publia Aelia *Hadriana (76–138 n. l.) byly kodifikovány a byly neměnné. Vedle *zákonů a senátních posudků //(senatus consultum)// byly edikty nejdůležitější formou právních ustanovení;$3. v pozdním *starověku císařův výnos (například *Edikt milánský císaře Konstantina I. z roku 313, potvrzující *toleranci *křesťanství v římské říši [*Imperium Romanum]);$3. v raném *středověku královský zákon;$4. v raném *středověku královský zákon;$5. v *novověku používán především francouzskými králi jako „zákon“ (upravoval jednotlivé specifické záležitosti; například Edikt nantský francouzského krále Jindřicha IV. z roku 1598, zaručující *hugenotům náboženskou svobodu). (František Čapka)