původně ze sumerského Elam(a), patrně „vysočina“ či podobně, převzatého prostřednictvím akkadštiny do textu hebrejské *bible jako Élam (domácí užívali pojmenování Halami a Haltamti, snad „země bohů“ či podobně), historický politický a etnický celek rozkládající se v rovinách při řekách Kárún a Kercha v dnešní provincii Chúzistán i v přilehlých hornatých oblastech pohoří Zagru (dnešní provincie Fárs a části provincií Kermán, Lúristán a *Kurdistán, jihozápadní Írán). Historickými středisky Elamu jsou *města *Súsy (dnešní střední Chúzistán) a Anšan (dnešní Talle Maljan asi 500 km jihovýchodně od Sús v dnešním západním Fársu). Počátky elamské státnosti sahají do doby *obejdské kultury, kdy zejména centrum v Súsách vykazovalo již velmi pokročilý stupeň společenské polarizace. Vedoucí osobnosti súské *společnosti tehdy zajišťovaly plodnost všech živých tvorů, z níž plynul všem občanům dostatek, jakož i ochranu své obce před vnějším ohrožením a úctu k bytostem nadsvětí. Zdá se, že se již zde vytvořila jakási prvotní *dichotomie moci světské a duchovní a že světská moc byla předávána v průběhu veřejně konaného *obřadu, kterýžto krok zavdával příčinu k vybírání hmotných příspěvků od obyvatelstva. Tuto výraznou domácí kulturu nahradila v pozdním 4. tisíciletí př. n. l. *kolonie *urucké kultury mezopotamské. Po konci jejího působení užili obyvatelé Elamu nově získané nezávislosti kolem roku 3000 př. n. l. k vytvoření *civilizace užívající vlastního písma, která byla rozšířena zprvu prakticky po celém území dnešního jižního Íránu. Elamskou dynastii z Avanu uvádí v této době mezi *královstvími *Sumeru tzv. sumerský seznam *králů, vzniklý v době kolem roku 2000 př. n. l. Osoby elamského původu se však v Sumeru objevují již od 29. století př. n. l.$Během raně dynastického období se pohraniční elamské obce potýkaly se sumerskou expanzí, která zesílila na jejím konci a vyústila v nové obsazení Elamu za *vlády staroakkadské dynastie (24.–23. století př. n. l.). Z moci Sargonových nástupců se východní část Elamu vyprostila až po pádu *Akkadu, patrně za vlády jednoho z posledních králů dynastie z Avanu jménem Kutik-Inšušinak. Až do konce 3. tisíciletí př. n. l. se však musela často vyrovnávat s ozbrojeným zasahováním sumerských panovníků. Energický postup panovníků z nové dynastie vládců Šimaški vedl na konci 3. tisíciletí k obnovení elamské svrchovanosti nad oblastí Sús a posléze i k zasazení osudového úderu říši vládců III. dynastie z Uru. Období mocenského rozmachu státu v 19.–17. století př. n. l. označujeme v dějinách Elamu jako éru sukkalmachů. Nejvyšší státní moc tehdy vykonával jakýsi triumvirát, složený z hodnostářů nesoucích tituly „sukkalmach“ (vrchní vládce), „sukkal Elamu a Šimaški“ (starší spoluvládce) a „sukkal Sús“ (mladší spoluvládce), kteří všichni pocházeli z jedné příbuzenské skupiny. V některých případech tu platilo zvláštní pravidlo posloupnosti, podle něhož po otci nenastupoval k vládě jeho syn, nýbrž syn jeho sestry. Po „temném věku“ 16.–15. století př. n. l. a nových pokořujících porážkách od západních sousedů (kassitský panovník Babylonie Kurigalzu II., 1345–1324 př. n. l.) přichází nový rozkvět po roce 1300 př. n. l.$Elamský panovník Untaš-Napiriša (asi 1275–1250 př. n. l.) zbudoval jako své sídelní město Al-Untaš-Napiriša (dnešní Čóga Zanbil). Svěřiv jeho ústřední posvátný okrsek do společné ochrany bohů Inšušinaka ze Sús a Napiriša z Anšanu a připojiv k nim i *svatyně dalších místních božstev, připodobnil král nové hlavní město svému chápání mnohonárodnostního státu, jemuž vládl a kde nacházeli úctu k vlastním kulturám jak obyvatelé podhorských plání, tak i údolí mezi majestátními štíty Zagru. Po jeho smrti byla však nedokončená aglomerace opuštěna, třebaže některé památky odsud nechal do Sús přemístit až král Šutruk-Nahhunte (asi 1185–1155 př. n. l.). Tento dobyvatel obávaného jména vyplenil při svém útoku na *Babylonii celou řadu tamních obcí a odvezl do Sús řadu významných uměleckých památek, mimo jiné *stélu s textem *Chammurapiho *zákonů či vítězný reliéf staroakkadského krále Narám-Sína. Jeho syn Kutir-Nahhunte zaútočil znovu, zajal posledního babylonského krále kassitské dynastie jménem EnliI-nádin-achi (1159–1157 př. n. l.) a nechal jej spolu se sochou nejvyššího babylonského boha *Marduka odvézt do zajetí v Elamu. Tuto dobu elamských úspěchů ukončila vojenská porážka, kterou uštědřil státu babylonský panovník *Nabukadnezar I. (1125–1104 př. n. l.), díky němuž se Mardukova podoba vrátila na prázdný *trůn ve svatyni Esagily.$Poté se Elam opět ponořil do historické tmy, jíž osvětlují prameny teprve v období po roce 750 př. n. l. Tehdy musela jeho *vláda čelit stále intenzivnější asyrské hrozbě. Za vlády krále *Sinacheriba (704–681 př. n. l.) přeje sice elamským zbraním válečné štěstí a vzdává se jim dokonce sám Aššur-nádin-šumi, prvorozený Sinacheribův syn a vládce *Babylonu, který v elamském zajetí posléze umírá. Po Sinacheribově soustředěném útoku a naprostém zničení Babylonu však východní království přichází o svého hlavního mezopotamského spojence a nakonec dochází roku 646 př. n. l. k asyrskému záboru oblasti Chúzístánu a k vyplenění a takřka plánovité likvidaci Sús. Město nicméně vzkřísil k novému životu achaimenovský vládce *Dáreios I. (521–486 př. n. l.), který je znovu opevnil a učinil z něj svou nížinnou rezidenci. Vládci achaimenovské dynastie pak začlenili Elam do své říše jako jednu z jejích provincií. (Petr Charvát)