fyzikálně-chemická metoda umožňující separovat makromolekuly (zpravidla *bílkoviny nebo nukleové kyseliny) na základě různé rychlosti, s jakou jsou schopné překonávat mechanický odpor, který jim klade gel (například agaróza, polyakrylamid) při jejich pohybu elektrickým polem k elektrodě opačného náboje, než mají tyto makromolekuly na svém povrchu; rychlost pohybu makromolekul přitom vypovídá především o jejich molekulární hmotnosti, velikosti jejich elektrického náboje a jejich prostorové *konformaci. V kombinaci s metodami *extrakce těchto makromolekul a mnoha různými metodami jejich zviditelnění po separaci na gelu, představuje *gelová elektroforéza fundamentální metodu, na jejímž principu probíhá většina základních molekulárních technik současné *biologie, například analýza izoenzymů nebo *mikrosatelitů při populačně genetickém studiu, fragmentační analýza při *RAPD, *RFLP, *AFLP, analýza rozdílů v sekvencích pomocí *PCR-RFLP, *SSCP, TGGE, CCM, nebo *sekvencování *DNA a mnoho dalších postupů. Elektroforézu poprvé použil v roce 1937 švédský biochemik Arne Wilhelm Kaurin Tiselius (1902–1971; Nobelova cena 1948). (Petr Bureš)