metaforický výraz, kterým se v antické teologické a filozofické diskusi o vzniku světa (*kosmologie) popisoval počátek všech věcí jako vyplývání nebo vycházení z určitého základu, zpravidla božského původu. Představa emanace věcí z původního Jedna (počátku, principu) je spojena s *gnózí, *novoplatonismem, případně s *panteismem nebo s některými autory mystického ražení (Pseudodionýsios Areopagita [1. polovina 6. století], Johannes Scotus *Eriugena [810–877]).$Problémem teologické diskuse o emanaci se stala otázka, zda se při //emanatio rerum a Deo// zmenšuje nebo smršťuje boží bytí a zda zůstává přes emanační původ zachován rozdíl mezi *Bohem a fyzikálním světem. V jiném významu se výraz emanace objevuje například u řeckých atomistů (*Démokritos [asi 460–370 př. n. l.]), kde spadá do teorie vnímání a poznání: z vnímatelných věcí jakoby prýští jejich obraz a dostává se do lidského vědomí. Tato představa zakládala pozdější noetické teorie odrazu. (Břetislav Horyna)