původně institut pozdně antického práva, ve *středověku feudální forma dědičného nájmu pozemků pronajímaných na delší dobu nebo navždy (česky též //purkrecht// neboli //zákupné právo//, též //*dědičná držba půdy//); za *feudalismu forma poddanského, ale i městského vlastnictví spojená s povinností platit dávky nebo pracovat. Na našem území byla od 13. století nejdříve udělována cizím kolonistům, později i domácímu obyvatelstvu (odtud též název //německé právo//); cílem bylo povzbudit *poddaného a zainteresovat ho na *zisku. První doložená zpráva o emfyteutické smlouvě v *českých zemích pochází z roku 1226 z osady Mury na Roudnicku. Zpočátku existovaly výhody v podobě *lhot (dočasné odpuštění povinností vůči *vrchnosti novým pronajímatelům); vedle dědičného práva se zajišťovalo i právo prodeje se svolením vrchnosti a právo svobodného odkazu majetku. Na základě emfyteuze nebyly jen zakládány nové *vesnice, ale byly na ně převáděny i vesnice původní, založené na *českém právu.$Emfyteuze převáděla *rentu v úkonech či v *naturáliích na *rentu peněžní, byla ve své době pokrokem, zvyšovala zájem poddaných na práci. Se zaváděním emfyteutického práva souvisel také rozvoj vesnické samosprávy; prostředníkem mezi vrchností a poddanými byl *rychtář, obdařený jistými *privilegii (staral se o vybírání poddanských dávek na jaře a na podzim), od 14. století k němu přibyli jako jeho pomocníci *konšelé. (František Čapka)