písemně zaznamenaný a do hesel strukturovaný soubor poznatků, jež jsou součástí komplexního vědění. Encyklopedie systematizují buď všeobecné poznatky (tzv. všeobecné encyklopedie), nebo poznatky v různých oblastech poznávání (oborové encyklopedie). Pro označení specifického druhu psaného díla se termín encyklopedie prosadil až v 16. století. Za nejstarší tištěné dílo, v jehož názvu je obsažen, je považován spis //Lucubrationes, vel potius absolutissima kyklopaideia //(Pracná studia, nebo spíše nejúplnější kyklopedie), kterou sestavil vlámský humanista Joachim Sterck van Ringelbergh (ca 1499–ca 1536), tiskem vyšel až v roce 1541.$Z hlediska antropologie poznání se dá říci, že encyklopedie odráží globální strukturu poznání v dané *kultuře. Encyklopedie nejsou totéž co slovníky, které jsou orientovány na definice pojmů určitého oboru. Nicméně rozdíly mezi slovníkem pojmů a encyklopedií se v praxi často stírají. V současné době existují encyklopedie tištěné i dostupné prostřednictvím elektronických médií.$O systematický výklad poznatků se pokoušeli již starověcí autoři, například *Ciceronův současník Marcus Terentius Varro (116–27 př. n. l.). Z jeho díla známe jen fragmenty. Nejstarší dochovanou encyklopedii představuje //Naturalis historia// (Přírodopis, 37 knih, česky: //Kapitoly o přírodě//. Praha: Svoboda, 1974), kterou sepsal římský polyhistor a vysoký *úředník Gaius *Plinius Secundus Starší (23–79 n. 1.). V díle kompilačního charakteru čerpajícího ze starších, zejména řeckých pramenů shromáždil dobové antropologické, botanické, zoologické, mineralogické, lékařské a kulturně historické poznatky. Na sklonku *antiky, kdy již začalo převládat *křesťanství, byli významní antičtí učenci vedeni obavami o osud zanikající antické kultury a snažili se zachovat co nejvíce ze systému poznání, které tato kultura za dobu své dlouhé existence vytvořila. Proto se snažili o systemizaci dosavadních poznatků, jako v 5. století Martianus Capella v alegorickém díle //De nuptiis Philologiae et Mercurii et de septem artibus liberalibus libri novem //(Svatba Filozofie s Merkurem a sedm svobodných umění v devíti knihách), v němž systemizoval discipliny dvou úseků následného středověkého vzdělání //*trivium// a //*kvadrivium. //K dalším pozdně antickým dílům encyklopedického charakteru se řadí //Institutiones divinarum et saecularium litterarum// (Zásady božských i profánních věd), které v letech 543–555 napsal státník a vzdělanec Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus (asi 490–583). Pro evropský *středověk až do *renesance měla klíčový význam dvacetidílná encyklopedie //Etymologiarum sive originum libri XX// (Etymologie čili počátky; česky: //Etymologie//, I–III, IV, V, VI–VII, IX, XII, XIII–XV, XVI, XVIII. Praha: Oikoymenh, 1998–2004) od filozofa a teologa *Isidora ze Sevilly (kolem 560–636). Autor, poslední křesťanský filozof tradičního školení a sevillský *arcibiskup, v ní podal podrobný přehled dobových znalostí.$Ve 13. století sestavil Vincent de Beauvais //Speculum maius //(Velké zrcadlo) – obsáhlou kompilační encyklopedii středověkých znalostí založenou na nových poznatcích, získaných například na základě tehdejších námořních cest, a kromě toho na citacích z antických, arabských a hebrejských pramenů. Toto dílo mělo velký význam až do *renesance.$Pro současný i pozdější evropský svět měla velký význam i arabská encyklopedie známá jako //Al-Mukaddima //(Úvod, latinsky: //Prolegomena//, dokončeno v roce 1377; česky vyšlo: //Čas království a říší Mukaddima: Úvod do historie//. Praha: Odeon, 1972), kterou vytvořil arabský polyhistor *Ibn Chaldún (1332–1406). Jeho pojetím a členěním disciplin se inspirovali pozdější francouzští encyklopedisté.$Nejrozsáhlejší encyklopedií tohoto období ve světovém měřítku však byla univerzální čínská encyklopedie, která vznikla v Nankingu v letech 1403–1408 za *vlády třetího mingského císaře Ču Tiho (1360–1424), jehož panovnická éra nesla označení Jung-le, „Trvalé štěstí“ (1403–1424). Původně se dílo jmenovalo //Wen-sien ta-čcheng// (Velký korpus veškerého písemnictví) a vytvořil je během jednoho roku buddhistický mnich Jao Kuang-siao (1335–1418) se skupinou 147 spolupracovníků. Císař však projevil s hotovým dílem nespokojenost, kázal rozšířit počet jeho tvůrců na 2169 a změnit název na //Jung-le ta-tien// (Velký slovník [z císařské panovnické éry] Jung-le). Tento literární thesaurus představuje největší čínskou oborovou //(lej-šu)// encyklopedii, pojednávající o klasických knihách //*S’-šu// (Čtyři posvátné knihy) a //*Wu-ťing// (Pět kanonických knih), o *historii, *filozofii, *buddhismu*taoismu, o *divadle, *lékařství, umění a řemeslech, rolnictví a zemědělských pracech atd. Slovník tvoří 22 887 svazků //(ťuan)// vlastního textu a 60 svazků indexů a dohromady čítá na tři sta sedmdesát milionů znaků.$Obdobně dávnou encyklopedickou tradici má i další národ čínské říše – *Tibeťané. Počátky tibetských tematicky (nikoli abecedně) řazených jakýchsi „kompendií poznatků“, vyvolaných potřebou systematického uspořádání buddhistických pojmů a reálií obsažených v tibetském buddhistickem *kánonu //*Kandžuru// a //*Tandžuru//, představuje //Khädžug// (Proniknutí do poznatků) sakjaského autora Kungagjalcchäna (1182–1251), a spis //Sečha rabsal// (Velké objasnění všeho poznatelného) jeho synovce Phagpalamy Lodögjalcchäna (1235–1280), které tento autor, tehdy vysoký hodnostář při mongolském dvoru v Pekingu, sepsal pro potřeby *Chubilajova syna a předpokládaného nástupce, epileptického prince Činkima. Z 15. a 16. století pochází dílo //Šedzö Jižinnorbu// (Pokladnice výkladů aneb Klenot splňující člověkova přání) blíže neznámého autora Döndam Mawäsenggeho („Lev výřečnosti“, snad autorův kryptonym?). V prezentování své látky zaujímá autor výrazně eklektický postoj jak k buddhismu, tak i k opozičnímu *bönismu, o nichž pojednává vzácně nestranně. Jeho Pokladnice výkladů je uspořádána do 13 předmětových oddílů //(leu)// rozmanitého obsahu, dále nepravidelně členěných do 98 témat //(kab)//: 1. vnější fyzický svět (tradiční *buddhistická kosmologie a kosmografie); 2. živý svět (buddhistické učení o šesti stavech zrození v *sansáře); 3. královské rody (*genealogie legendárních vládců tibetské říše); 4. původ tibetských *klanů; 5. zeměpis světa, jazyky a typologie lidí; 6. původ a šíření buddhismu; 7. *astrologie; 8. původ a rozšíření náboženství bön; 9. medicína, tradiční tibetská diagnostika a terapie; 10. ezoterické praktiky tantrajánistů; 11. filologie a lingvistika, indické a tibetské písmo a gramatika, principy fonologie; 12. rétorika veřejných projevů; 13. slovní etiketa, eulogie apod.$Dvě nejvýznamnější novodobé evropské encyklopedie byly vypracovány a zveřejněny v průběhu 18. století – v období skotského *osvícenství vznikla dodnes vydávaná //Encyclopaedia Britannica //(první třísvazkové vydání 1768–1771), na jejímž zpracování se dosud podílelo na 4 500 autorů. Francouzští osvícenci zpracovali pod vedením Denise *Diderota (1713–1784) rozsáhlou //Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers //(Encyklopedie neboli racionální slovník věd, umění a dovedností), jejíž třicet pět svazků vyšlo tiskem v letech 1751–1772 a obsahovalo na 70 000 hesel.$Rozmach encyklopedií v Evropě nastal s nástupem *knihtisku, který podnítil nebývalou produkci knih. Encyklopedie usnadňovaly orientaci v záplavě nových knih a jimi šířených informací a jsou v tomto kontextu funkcí nárůstu tiskem šířených informací. Až do 17. století byly encyklopedie zpravidla organizovány tematicky a často zrcadlily evropský systém a organizaci vzdělávání. Svou povahou tak encyklopedie usnadňovaly studium. Dnes převažujícího abecedního uspořádání encyklopedií se příležitostně používalo již přinejmenším od 10. století n. 1. Nejstarší známá abecedně uspořádaná je byzantská encyklopedie //Suda //(ΣοŨδα), ve významu „pevnost, tvrz“) z 10. století, která obsahuje na 30 000 pojmů. Dnes běžné abecední uspořádání encyklopedií se začalo naplno prosazovat právě až v 17. století. Tato organizace umožňovala rychlé vyhledávání a ověřování informací, což byla v době nárůstu tiskem šířených informací stále žádanější funkce. Alfabetizace encyklopedií šla také ruku v ruce s alfabetizací knihoven. Abecední uspořádání encyklopedií však podněcuje k fragmentárnímu čtení, a to vede i k fragmentaci poznání. Konzistence abecedně uspořádaných encyklopedií je dosahováno pomocí odkazů, jejichž prostřednictvím jsou provázána jednotlivá vzájemně relevantní hesla.$Rozvoj informačních technologií ve druhé polovině 20. století vedl k rozvoji elektronických encyklopedií, k nimž lze přistupovat pomocí *počítače. Elektronické encyklopedie se vyskytují ve dvou hlavních formách. Encyklopedie na přenosných datových nosičích (zpravidla CD-ROM nebo DVD) spouštěné na osobních počítačích nebo online encyklopedie na *internetu. Encyklopedie na přenosných datových nosičích jsou podobně jako tištěné limitované datem vydání, po němž již lze provádět opravy, aktualizace a rozšíření jen jejich dalším vydáním. Toto omezení překonávají online encyklopedie, které lze bezprostředně aktualizovat, opravovat a rozšiřovat. Kromě toho s sebou nesou i nový, univerzální způsob vyhledávání, třídění, čtení a zpracování informací. To ovšem platí o informačních technologiích obecně. Elektronické encyklopedie zpravidla zachovávají abecední uspořádání, které však není v jejich případě nezbytností, neboť vyhledávání informací je usnadněno především funkcemi fulltextového vyhledávání a provázáním hesel pomocí aktivních odkazů. Mezi nejvýznamnější online encyklopedie se řadí například //Encarta// nebo //Encyclopaedia Britannica//, které jsou dostupné jako předplacená služba na internetu. Mimořádně úspěšným projektem na internetu se stala volně přístupná encyklopedie //Wikipedia//, rozvíjená od roku 2001, která dnes existuje v řadě různě rozsáhlých jazykových mutací. (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina, Marie Pardyová, Martin Soukup)