1. sociálně-politická doktrína (respektive politická ideologie), která se rozvíjela především v první polovině 20. století a v rámci italského státu byla uvedena i do praxe. Charakteristickými znaky fašismu je vyhraněný antiracionalismus, antiliberalismus, antikapitalismus, odmítání idejí buržoazní *třídy a také antimarxismus. Kromě toho, že se fašisté stavěli proti materialismu a kantovskému *racionalismu doby *osvícenství, vymezovali se také vůči dělnické třídě a radikálně subverzivním *ideálům *marxismu; po neúspěchu proletářské *revoluce (s výjimkou Ruska) proto mohli fašisté prohlašovat, že novou hybnou silou dějin je silný a jednotný *národ (*nacionalismus). Právě v souvislosti s fašismem se poprvé objevil termín *třetí cesta (tj. mezi *kapitalismem a *socialismem).$Zmíněným charakteristikám fašismu odpovídají i ideové prameny, z nichž tato *ideologie čerpala. Vedle revolučního syndikalismu francouzského filozofa Georgese Sorela (1847–1922), který ve spojení s exkluzionistickým nacionalismem formoval základy fašistického hnutí, se jednalo například o jednorozměrně interpretované myšlenky Friedricha *Nietzscheho, v jehož díle lze nalézt příklon k *iracionalismu, *voluntarismu a specifické ideji nadčlověka, která byla posléze převzata zejména *nacismem. K odmítnutí ideálů *scientismu a *pozitivismu vedla pro změnu vitalistická filozofie života francouzského myslitele Henriho *Bergsona, zatímco sociologové jako Robert Michels (1876–1936), Gaetano Mosca (1858–1941) a Vilfredo *Pareto přispěli svými *verzemi teorie elit, podle níž existuje ve společnosti vždy úzká vůdčí skupina osob, kterým náleží (má náležet) politická moc. V umění našly fašistické ideály výraz v proudu *futurismu, hlásajícího rozchod s dosavadními uměleckými tradicemi.$„Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“ – toto heslo, jehož autorem je nejvýznamnější teoretik fašismu italský filozof Giovanni Gentile (1875–1944), nejlépe vystihuje podstatu fašistické ideologie v překladu do politické praxe. Jedinec, který stojí ve středu zájmu *liberalismu, splývá ve fašistickém pohledu se státem, v jehož rámci teprve dochází svého skutečného etického naplnění. Je to právě tento „totální stát“ //(stato totalitario)//, vnitřně jednotný a kulturně homogenní, ke kterému směřovalo úsilí fašistického hnutí. Italské slovo //fascio//, znamenající svazek prutů, vyjadřuje touhu po jednotnosti, v níž se ukrývá síla. Takto hypertrofované přimknutí se ke státu bylo zčásti patrně motivováno dřívější roztříštěností Itálie, která dosáhla sjednocení až v 60. letech 19. století – byť tehdy převážně v *intencích *liberálního nacionalismu. Kromě doktríny tzv. integrálního nacionalismu, považujícího národní identitu za fundamentální a určující *identitu *občanů, adoptoval fašismus také myšlenky nacionálního *šovinismu (*víra v nadřazenost vlastního národa, čerpající z odkazu *římské říše, jejíž moc chtěl v okolí Středozemního moře //[Mare nostrum]// obnovit) a bojovného expanzionismu, tedy snahy o rozšíření vlastního území. Fenomén boje jak proti vnitřním nepřátelům státu/národa, tak proti ohrožení zvnějšku byl pak hlouběji opět rozpracován v rámci nacismu;$2. ideologie původně prosazovaná politickým *hnutím //Fasci di combattimento// (Bojové svazky), jehož duchovním otcem se stal Benito Mussolini (1883–1945; založeno v roce 1919, o dva roky později přeměněno ve Fašistickou národní stranu //[Partito Nazionale Fascista]//). Od Mussoliniho nástupu k moci v roce 1922 až do roku 1943 oficiální státní ideologie italského politického režimu.$V meziválečném období vznikla řada fašistických a polofašistických režimů a hnutí také jinde v Evropě (v Maďarsku, Portugalsku, Rumunsku, ve Španělsku a v dalších zemích, v Československé republice existovaly fašistické politické strany). Itálie přesto zůstává modelovým příkladem uplatnění fašismu v praxi. (František Čapka, Pavel Dufek)