teologická metoda, která byla po relativně dlouhou dobu používána jako hlavní nástroj teologie náboženství a *religionistiky, zejména k systematickému popisu, komparaci, klasifikaci a typologizaci fenoménů, jež byly na základě určitých předem přijatých znaků určeny jako náboženské. Poprvé užil termín fenomenologie náboženství holandský vědec Pierre Daniel Chantepie de la Saussaye (1848–1920) v Úvodu ke své knize //Lehrbuch der Religionsgeschichte// (Učebnice dějin náboženství, 2 sv., Freiburg 1887, 1889). Plného rozkvětu ale tato metoda dosáhla mnohem později; její teorie byla stručně formulována u Rudolfa Otta (1869–1937) v díle //Das Heilige //(Breslau 1917; česky: //Posvátno//, Praha 1998), vrcholnou podobu jí dal holandský vědec Gerard van der Leeuw (1890–1950), který vytvořil ve spise //Phänomenologie der Religion// (Fenomenologie náboženství, Tübingen 1933) její základní a na dlouhou dobu definitivní podobu.$Na rozdíl od dějin náboženství nebo moderních religionistických metod sociálněvědného výzkumu náboženství nesleduje fenomenologie náboženství konkrétní historické podoby a souvislosti náboženských jevů, ale zabývá se jejich obecnými strukturálními vlastnostmi, jež zkoumá asynchronně, tj. bez ohledu na dějinné a sociální kontexty. Prostřednictvím jejich poznání se snaží dospět k vymezení základního charakteru náboženství, obvykle spojovaného s termínem posvátno, a následně k určení obecné a všem náboženstvím společné podstaty náboženství. Metodu fenomenologie náboženství dál rozvíjel po *druhé světové válce například Mircea *Eliade. V současnosti se v religionistice v zásadě nepoužívá, občas bývá oživována v teologických spekulativních textech. (Břetislav Horyna)