český lékař, historiograf medicíny. Psal zasvěcené studie o moravských lékařích rodem či působením, a to zejména o těch, kteří vlastními výzkumy pomáhali v 16. století evropské medicíně vyvázat se z autoritativního sevření některými galénovskými *dogmaty a svými díly rozvíjeli empiricky zaměřenou předbělohorskou medicínu v našich *zemích. Rozvíjel obor dějiny medicíny na Lékařské fakultě *Masarykovy univerzity v Brně. Ve svých pracích vesměs věnoval pozornost lékařům významně působícím vedle tradičního centra univerzitní vědy a spjatými zásadně s *Jednotou bratrskou, která programově podporovala samostatnost myšlení a rozvoj vzdělanosti. Právě vzdělanost považoval Gustav Gellner za rozhodující i ve vlastním životě, proto se na své dvě životní profese – lékaře (mikrobiologa) a historika důkladně připravoval. Vyrůstal v patriarchální zámožné židovské rodině zachovávající úctu a respekt k hloubce filozofického uvažování. (Jeho o deset let mladší bratr František *Gellner je znám jako výrazný představitel české moderny z anarchistické skupiny kolem *Neumannova Nového kultu, který v době před *první světovou válkou pracoval v brněnských //Lidových novinách//.) Po gymnaziálních studiích v Mladé Boleslavi se zapsal na medicínu v Praze (1879), kterou dostudoval ve Vídni, kde v roce 1907 promoval.$Působil jako vojenský lékař na různých místech v krajích poblíž italských hranic, posléze v Olomouci, kde byl v letech 1927–1930 velitelem vojenské divizní nemocnice. Tehdy vydal článek //Fixation du complément dans le plasma syphilis et tbc.// (1926, spolu s Janem Kabelíkem a Josefem Tomčíkem), v němž popsal objevenou metodu, jak vyšetřit u vojenských nováčků onemocnění na *syfilis a *tuberkulózu, metoda získala autorům respekt i v cizině, nebyla ovšem pro laboratorní náročnost zavedena plošně. Z jeho 17 citovaných prací, hlavně z oboru mikrobiologie, připomeňme studii //Denní hygiena vojska// (1927), za kterou dostal 1. cenu Ministerstva národní obrany v soutěži reformních vojenských lékařů, nebo práci //Profylaxe infekčních chorob v poli// (1928). Mimo samostatné odborné práce systematicky od roku 1923 referoval G. Gellner o veškeré mikrobiologické literatuře našich lékařů do prestižních zahraničních časopisů ve stovkách výstižných referencí, čímž uváděl práci českých lékařů do citací světové medicínské literatury. Za důležitou považoval také zdravotně-osvětovou činnost, o čemž svědčí řada proslovených vědecko-popularizačních přednášek. Byl mimořádně obeznámen s dobovou lékařskou literaturou, mluvil aktivně anglicky, francouzsky, italsky, latinsky, německy a řecky, což mu umožnilo studovat bez obvyklých bariér.$V roce 1930 ukončil lékařskou praxi, jako důchodce přesídlil do Brna, s úmyslem pokračovat zde jako historik. Ještě jako aktivní důstojník vystudoval historii na brněnské Filozofické fakultě. V disertační práci pro svůj druhý doktorát zúročil své medicínské vzdělání, když si zvolil téma kulturně-historicky-epidemiologicky-toxikologické, neboť zkoumal příčinu smrti českého a uherského krále z rodu *Habsburků Ladislava Pohrobka (1440–1457). Až do doby Františka *Palackého byl z travičství obviňován *zemský správce, od roku 1458 český král, Jiří z Poděbrad. První se snažil památku Poděbradovu očistit František Palacký, ale byl osočován z toho, že není lékař. Gellnerovi se podařilo dokázat, že nikoli jed, ale sporadický (nikoliv epidemický) *mor, jímž se Ladislav nakazil ve veřejných lázních, připravil mladého krále o život. Studií //Nemoc Ladislava Pohrobka// (1930), z níž části publikoval v //Českém časopise historickém// (1934) a v Thomayerově sbírce přednášek (č. 180, 1935), zahájil své práce o významných a dokonce světově proslulých lékařích působících na Moravě, kteří ho předešli v čase i v objevech. Uveřejnil monografii o lékaři v Litomyšli a v Prostějově – //Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellovské//, 1935 (autor spisu //O nemocech morních// [1506] a také u nás nejstaršího tištěného herbáře //Kniha lékařská, kteráž slove Herbář aneb Zelinár// [1517]). Práce je velmi cenná také připojenými medailony význačných českých lékařských osobností, jako například Zikmunda Albíka, Jana Berky z Chocně, Havla ze Strahova, Pavla Pražského Zítka a dalších, které jsou bohatým informačním zdrojem i pro současné historiky. Jsou tam také doklady o záměru psát vědecké práce česky už v 15. století, čímž vlastně českobratrská odborná medicínská literatura předznamenala i napomohla české terminologické tvorbě doby *Purkyňovy. Poznámka se týká další Gellnerovy práce //Tomáš Jordán: K 350. výročí jeho smrti// (1936). Gellner vysoce ocenil dílo Tomáše *Jordána – latinskou i českou //Knihu o přirozených vodách hojitedlných neb teplicech moravských// (1580, latinsky 1586, novodobé vydání 1948), na níž Jordán pracoval deset let. Spis lékaře světového jména (znovu ho vydal koncem 19. století Josef Jireček) do češtiny převedl písař Ondřej Zborovský (ještě před latinským vydáním roku 1581), evangelík ze Slavkova, a třeba poznamenat, že tím vlastně současně vytvářel české balneologické názvosloví. Rozborem Jordánových spisů dokazuje Gellner jeho přínos pro evropskou medicínu. V další publikaci //Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků// (1938) doplnil dřívější práci Maxe Dvořáka (1896); obě publikace jsou dodnes pramenem pro poznání života i medicíny v 15. století, zejména pak k ocenění významu léčebných vod kolem Chebu, Františkových Lázní a Mariánských Lázní.$V roce 1938 se Gellner i s rodinou odstěhoval do Prahy. Ale ani tady, v době tak pro Židy osudné a nebezpečné, neustal v práci. Zpracovával život a dílo univerzitního mistra předbělohorské doby //Adama Zálužanského ze Zálužan//, ale spis – téměř dokončený – se nedochoval. Byl zlikvidován po Gellnerově zatčení v září roku 1942. Konce *války se už Gellner nedočkal, byl mučen v terezínské pevnosti a na následky mučení 8. ledna 1943 zemřel. Osud jeho rodiny byl tragický, manželka a dcera zemřely v osvětimských plynových komorách. *Holokaust přežil jeho syn, který včas emigroval do Kanady, kde nastoupil k letectvu, a vnučka. Gellnerovy historiografické práce z medicínského prostředí předbělohorské a pobělohorské doby si uchovávají značnou hodnotu, zaznamenávají rozkvět *humanismu a *renesance v Čechách a na Moravě. Hodnotná je rovněž informační bohatost poznámkového materiálu, doprovodných glos a biografických kapitol v závěru každého díla z okruhu vzdělaných českých bratří. (Věra Linhartová)