český *duchovní, kronikář a spisovatel. Prošel řadou významných církevních funkcí (byl mimo jiné karlštejnským děkanem, správcem vyšehradské *kapituly a *proboštem kapituly ve Staré Boleslavi). Vydával a upravoval starší literární díla, zejména zábavného zaměření. Tyto zkušenosti a výjimečné fabulační schopnosti ho předurčily k tomu, aby se stal autorem jedné z nejčtenějších a nejvlivnějších knih starší české literatury – //Kroniky české// (1541).$Rukopis rozsáhlé //Kroniky české// napsal na objednávku a za podpory katolických českých *stavů v průběhu pouhých šesti let (práce byla dokončena v roce 1539). Obhajoval katolické a české šlechtické zájmy a jeho práce byla také třemi zástupci *šlechty posouzena a cenzurována (*cenzura). //Kronika česká// poskytovala argumenty českým stavům v jejich odporu a boji vůči habsburským zájmům a německému živlu tím, že zdůrazňovala starobylost a slavné skutky českých dějin. Aktuálnost tohoto poselství vzrostla po bělohorské porážce. Katolická orientace //Kroniky české// způsobila, že kniha nebyla v 17. a 18. století proskribována a násilně vyřazena z čtenářského oběhu jako stovky jiných českých knih. Základním studijním materiálem se Václavu Hájkovi z Libočan staly především starší české historiografické práce, zejména Kosmova kronika (*Kosmas), letopisy Kosmových pokračovatelů, nejstarší česká veršovaná //Dalimilova kronika// (dokončena asi 1314), latinská //Zbraslavská kronika// (výklad doveden do roku 1338), základní kronikářské dílo doby Karla IV. – *kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, práce husitského kronikáře Vavřince z Březové i kronika jeho současníka, utrakvisty Martina Kuthena ze Šprinsberku. Hájek využil zřejmě i pramenů, které nejsou v současné době známé. Důležitým zdrojem informací se mu stala také práce italského humanisty Eneáše Silvia (z roku 1458) o českých dějinách. Hájek měl rovněž přístup k listinným dokumentům uloženým na *Pražském hradě, využil *zemské desky i *archivy českých šlechtických rodů.$//Kronika česká// je kompilační práce, která má z kompozičního a žánrového hlediska spíše charakter análů. Autor tedy postupně, počínaje rokem 644 a konče rokem 1527, zachycuje důležité události českých dějin. Základním kompozičním prvkem kroniky jsou oddíly, jejichž názvy tvoří *letopočty. Hájek zachycuje události chronologicky, ovšem ne každý rok se podle jeho *názoru udály zaznamenáníhodné příběhy, takže některá údobí nejsou kronikářsky zpracována a příslušné letopočty v posloupnosti let chybí.$Hájkův postoj k historickým faktům je svévolný, dnes bychom řekli „postmoderní“. Historiografii chápe jako vyprávění. Proto se historickým faktům nepodřizuje, ale využívá je v rámci svého pojetí. Mísí ve výkladu fakta s fikcí. Fakta, která se mu „nehodí“, protože nezakládají příběh, ve svém vyprávění opomíjí, fakta, jež mu v příběhu „chybí“, si naopak domýšlí, jak pečlivou srovnávací analýzou v komentáři k latinskému (šestisvazkovému) překladu Hájkovy kroniky přesvědčivě doložil osvícenec Gelasius Dobner (1719–1790).$Oč menší je Hájkova historiografická akribie, o to větší je jeho vypravěčský literární talent a popularizační umění. Umí podat výklad dějin jako srozumitelné dramatické líčení, jako dobrodružnou četbu přístupnou nejširším čtenářským vrstvám. Oslava české minulosti a protiněmecký osten jen zvýšily dlouhodobý zájem o tuto knihu, jejíž oblíbenost měla obecný charakter, obdobně jako knížky lidového čtení. Atraktivnost textu navíc zvyšovalo na 150 výtvarných ilustrací. Hájkova kronika spíše podněcovala fantazii, než poskytovala poznání minulosti českého národa. Ani další zdrcující kritiky //Kroniky české// jako historického pramene, s nimiž přišli badatelé 19. a 20. století, jí neubraly na čtenářské popularitě. Ta naopak způsobila, že Hájkova kronika zůstávala jedním z nejsilnějších inspirativních zdrojů české národní *mytologie.$//Kronika česká// postihovala rovněž oblast mezilidských, to znamená i milostných a rodinných vztahů do té míry, že působila jako námětová databáze české kultury. Ženy obsadily v této kronice role moudré i zlovolné vůdkyně (*Libuše, Vlasta), lstivé zrádkyně (Šárka), ale i milované manželky (Božena, Jitka) a – v křesťanské éře – také světice (Lidmila). Maskulinní orientace *kněze Václava Hájka z Libočan je zřejmá při interpretaci takzvané dívčí *války, jejíž existence je zmíněna již v Kosmově kronice a poněkud rozvedena v //Dalimilově kronice//. Hájek v tomto vyprávění zachycuje ženy jako plémě mocichtivé, lstivé, proradné a mstivé. (Jaroslav Malina, Jiří Pavelka)