*lokalita v hornorakouské Solné komoře s rozsáhlými solnými doly a se světoznámým *pohřebištěm; podle ní švédský archeolog Hans Olof Hildebrand v roce 1874 odvodil název pro starší *dobu železnou – *doba halštatská.$Pohřebiště sestávající původně z více než 2 000 *hrobů se nachází asi 450 m nad Hallstattským jezerem na příkrém svahu Niedere Sieg v obtížně přístupném horském Salzbergu. *Pohřbívání je zde doloženo od začátku doby halštatské kolem roku 800 př. n. l., poslední zemřelí byli pochováni počátkem *doby laténské (400/350 př. n. l.). *Pohřební ritus byl rozmanitý – kostrový (asi 55 %) i žárový, ale vyskytly se i pohřby s částečně spálenými těly. V hrobech býval většinou uložen jeden zemřelý, ale jsou známy hroby s dvěma až čtyřmi pohřbenými; ojedinělou zvláštností je uložení zemřelého do keramické vany (360x75 cm), navíc s mimořádně bohatou výbavou. Hrobovou výbavu a *milodary tvoří keramické *nádoby, *nástroje, *ozdoby, *šperky a *zbraně z *bronzu, ze *železa a z dalších materiálů (*dýky, jantarové a skleněné perly, *jehlice, *meče, nákrčníky, *náramky, *nože, plechové pásy, *sekery, *spony aj.) a bronzové nádoby (*cisty, *kotle, *situly aj.). Některé kovové nádoby a votivní sekery byly opatřeny aplikovanou plastikou, v níž se uplatňuje zejména *kůň a postava býčka, který byl, jako tomu bylo i u řady dalších *kultur a *civilizací, *symbolem plodivé síly. Rozdíly v kvalitě i počtu milodarů patrně odrážejí sociální diferenciaci, která se v průběhu doby zvětšovala. Předpokládá se, že v hrobech vybavených bronzovými a železnými zbraněmi a dalšími cennými milodary byli pochováni významní jedinci, kteří kontrolovali těžbu soli a obchod s touto neobyčejně významnou komoditou. Menší počet hrobů žen a dětí souvisí patrně se specifickým charakterem lokality, která byla především těžebním centrem s koncentrací horníků a dalších mužských pracovních sil, nikoli běžným sídlištěm.$Solné doly sestávaly ze tří revírů (západní, severní a východní) tvořených mnoha *šachtami a štolami, které dosahují značné hloubky (až 330 m) a délky (až 1200 m). Díky konzervačním vlastnostem soli se v dolech zachovaly i předměty z látek organického původu (*dřevo, *kůže, *tkaniny aj.), které umožňují rekonstruovat *oděv horníků i používané pracovní pomůcky a postupy. Oděv byl zhotoven z kůže a *kožešin a patřila k němu i plochá nebo zahrocená kožená čapka; v odívání se uplatňovaly i tkaniny z ovčí vlny (zřídka i ze *lnu) s rozličnou vazbou, přírodní i barevné. *Strava (rekonstruovaná podle obsahu trávicího traktu několika mrtvých horníků nebo analýzami exkrementů) sestávala, kromě jiného, z nutričně bohaté kaše připravované z ječmene nebo jáhel s masem nebo s ovocem. Horníci těžili *sůl pomocí tzv. špičáků a svítili přitom loučemi ze smrkového a jedlového dřeva. Vytěženou sůl nakládali dřevěnými lopatami do vaků z hovězí kůže důmyslně opatřených jedním popruhem, které po žebřících vynášeli na povrch nosiči. Při práci nepochybně docházelo k častým zraněním, která byla ošetřována na místě pomocí devětsilu //(Petasites)//, jak dosvědčují četné nálezy svazků této rostliny v místech těžby soli. S podobným přístupem k léčbě poranění se dodnes můžeme setkat v lidovém nebo tradičním *léčitelství.$Hallstatt se díky těžbě soli stal významným „multikulturním“ centrem tehdejší doby, kde se střetaly a mísily kulturní, hospodářské a technické *inovace a produkty (archeologickým dokladem může být například *meč z hrobu č. 573, jehož rukojeť byla vykládána baltským *jantarem a africkou *slonovinou). Zmíněné revíry byly otevírány postupně, vždy když musely být práce přerušeny (nejčastěji při zaplavení dolu vodou). Kolem poloviny 4. století př. n. l. byla těžba ukončena, doly opuštěny a nové hornické aktivity byly přeneseny do okolí blízkého Dürrnbergu. Těžba v Hallstattu byla obnovena až ve *středověku, pokračovala v *novověku a sůl se zde těží dodnes.$Hallstatt je také proslulý kaplí sv. Michala s *kostnicí, v níž je uloženo více než 200 malovaných lebek z období 19. a 20. století (*lebky, malované). (Ladislava Horáčková, Jaroslav Malina)