český dramatik, esejista, politik a státník; československý a český prezident (29. 12. 1989 zvolen Federálním shromážděním prezidentem Československé socialistické republiky [ČSSR]; 5. 7. 1990 zvolen Federálním shromážděním prezidentem České a Slovenské federativní republiky (ČSFR); 20. 7. 1992 abdikoval; 26. 1. 1993 zvolen prvním prezidentem České republiky (ČR), úřadu se ujal 2. 2. 1993; 20. 1. 1998 byl zvolen prezidentem republiky pro druhé funkční období. Narodil se v přední pražské podnikatelské rodině, masarykovsky orientované, s rozsáhlými kulturními a uměleckými styky. Únor 1948 ukončil dosavadní styl života „buržoazní“ rodiny. Její majetek byl zestátněn, rodiče si museli najít zaměstnání, děti měly ztíženou možnost studia: Václav Havel roku 1954 ukončil maturitou večerní gymnázium a v roce 1966 absolvoval dálkově Divadelní akademii múzických umění v Praze (DAMU). Vzdělání ve filozofii opřel zejména o studium díla Jana *Patočky a Josefa *Šafaříka. Po zaměstnání laboranta, nedokončeném studiu na pražské technice, vojenské službě a práci kulisáka v divadle ABC Jana Wericha v letech 1951–1959 se Havlův zájem soustředil na literaturu a divadlo. V letech 1960–1968 byl zaměstnán v Divadle Na zábradlí jako jevištní technik a pak dramaturg a současně publikoval v literárních časopisech. Do popředí zájmu kulturní veřejnosti se dostal hrami //Zahradní slavnost// (1963; knižně 1964, Praha: Orbis, Praha: Dilia) a //Vyrozumění// (1965; knižně 1965, Praha: Dilia), provedenými Na zábradlí, které působily jako výsměšná kritika komunistického systému. Do konfliktu s ním se dostal poprvé v kulturně politické oblasti v roce 1965, kdy po vstupu do redakční rady časopisu //Tvář// usiloval ve Svazu čs. spisovatelů i mimo něj o záchranu tohoto nemarxistického literárního měsíčníku. Za „pražského jara“ se plně účastnil tehdejšího dění kulturního i společenského. Již v dubnu 1968 uveřejnil článek, jenž jasně definoval jeho postoj v tehdejších diskusích – jedinou zárukou *demokracie je možnost volby alespoň ze dvou rovnoprávných a na sobě nezávislých politických sil, je nutné politicko-morální uznání nekomunistických stanovisek. V souvislosti s tím požadoval mimo jiné revidování vztahu *státu k poúnorové emigraci. Působil také v Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a v kampani za obnovení Čs. sociální demokracie. Na jaře absolvoval šestitýdenní cestu po USA a Evropě – setkal se s Ferdinandem Peroutkou, Pavlem Tigridem, Jiřím Voskovcem a dalšími – a po srpnu 1968 se účastnil protiokupačních a protinormalizačních aktivit. Od roku 1968 působil ve svobodném povolání s výjimkou roku 1974, kdy jako dělník pracoval v pivovaře. To mu dalo inspiraci pro brilantní společenskokritickou hru //Audience// (1975; tiskem knižně [//Hry: 1970–1976//], Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1977). V sedmdesátých letech se významně podílel na opoziční kulturně politické činnosti a roku 1976 byl jedním z iniciátorů a organizátorů *Charty 77. S Janem Patočkou a Jiřím Hájkem patřil k jejím prvním mluvčím. Ve vyšetřovací vazbě se této funkce vzdal a znovu byl mluvčím několik měsíců s Ladislavem Hejdánkem na přelomu let 1978–1979. V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a v říjnu 1979 za činnost v něm byl s Petrem Uhlem, Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou odsouzen do vězení. Po onemocnění byl na jaře 1983 propuštěn. Politický neúspěch Charty – někteří organizátoři se domnívali, že se k ní budou připojovat tisíce spoluobčanů – vedl Václava Havla k morálnímu zdůvodňování činnosti chartistů. I když se Charta 77 za opozici neprohlašovala, režim ji za ni považoval a pronásledoval ji.$Václav Havel se postupně stával, zejména v zahraničí, nejznámějším československým disidentem, často publikovaným autorem a hraným dramatikem, uznávanou a vyznamenávanou osobností. Když se v listopadu 1989 v důsledku zahraničního i vnitřního vývoje začal hroutit komunistický režim, ovládla založené *Občanské fórum skupina chartistů kolem Václava Havla. Na pád režimu nepřipravená Charta začala uskutečňovat svůj původní záměr – dialog s komunistickou mocí. Nejasná představa postupných politickomocenských změn se však musela přizpůsobovat obrovskému tlaku společnosti. Po ustavení „vlády národního porozumění“ (10. 12. 1989) byl Václav Havel 29. 12. 1989 zvolen jednomyslně československým prezidentem. Kandidaturu přijímal jen na půl roku, „aby dovedl zemi ke svobodným volbám“, ale postupně získal takřka charizmatickou *autoritu a počátkem července 1990 byl zvolen znovu na dva roky. Do ekonomických, právních a institucionálních změn V. Havel příliš nezasahoval, zato v personálních záležitostech uplatňoval svůj obrovský vliv. Koncem roku 1991 se neúspěšně pokusil získat zákonné pravomoci, které by podle jeho názoru mohly zabránit rozpadu ČSFR. Když v létě 1992 neprošel při nové prezidentské volbě v důsledku odporu slovenských poslanců, abdikoval v červenci na zbytek funkčního období. Po vzniku nového státu – České republiky – byl 26. ledna 1993 zvolen českým prezidentem. Odmítal být „kladečem věnců“, ale jako český prezident mnoho výkonných pravomocí neměl. Na důležitosti nabýval hlavně v době vnitropolitických nesnází, například při patovém výsledku parlamentních voleb v roce 1996, nebo když určité strany či politici chtěli využít prezidentské prestiže pro své zájmy. Soustředil se proto na to, v čem je odborníkem – na mravní apely. Doma kritizoval český provincialismus, „zápecnictví“ a jiné nectnosti a světově proslul projevy o globální civilizaci, o multipolárním a multikulturním světě a o odpovědnosti každého jednotlivce za jeho osud.$Vývoj Havlova myšlení (mající blízko k *personalismu) zachycují nesčetné stati, úvahy, petice a rozhovory. Významné jsou zejména: //Dopis Gustávu Husákovi// (1975; tiskem knižně 1990 [//O lidskou identitu//], Praha: Rozmluvy), //Moc bezmocných// (1978; tiskem knižně 1990, Praha: Lidové noviny), //Dopisy Olze// (tiskem knižně 1985, Toronto: Sixty-Eight Publishers; 1990, Brno: Atlantis), //O lidskou identitu// (1984, Londýn: Rozmluvy; 1990, Praha: Rozmluvy), //Politika a svědomí// (1984; tiskem knižně 1990 [//Do různých stran//], Praha: Lidové noviny ve spolupráci s Československým dokumentačním střediskem nezávislé literatury), //Anatomie jedné zdrženlivosti// (1985; tiskem knižně 1990 [//Do různých stran//], Praha: Lidové noviny ve spolupráci s ČSDS), //Dálkový výslech: Rozhovor s Karlem Hvížďalou// (1986, Londýn: Rozmluvy; 1990, Praha: Melantrich), //O smyslu Charty 77// (1986; tiskem knižně 1990 [//Do různých stran//], Praha: Lidové noviny ve spolupráci s ČSDS), //Příběh a totalita// (1987; tiskem knižně 1990 [//Do různých stran//], Praha: Lidové noviny ve spolupráci s ČSDS), //Do různých stran// (1989, Scheinfeld: Československé středisko nezávislé literatury; 1990, Praha: Lidové noviny ve spolupráci s ČSDS), //Slovo o slovu// (1989; tiskem knižně 1993 [//Slova//], Praha: Památník národního písemnictví), //Letní přemítání// (1991, Praha: Odeon). Kromě divadelních her již zmíněných napsal dále hry a aktovky //Rodinný večer //(1960; 1999 [//Hry//], Praha: Torst), //Ztížená možnost soustředění// (1968, Praha: Dilia), //Žebrácká opera// (1972; tiskem knižně [//Hry: 1970–1976//], Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1977), //Vernisáž// (1975; tiskem knižně [//Hry: 1970–1976//], Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1977), //Horský hotel// (1976; tiskem knižně [//Hry: 1970–1976//], Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1977), //Protest// (1978; tiskem knižně 1992 [//Hry: Soubor her z let 1963–1988//], Praha: Lidové noviny), //Chyba// (1983; tiskem knižně 1992 [//Hry: Soubor her z let 1963–1988//], Praha: Lidové noviny), //Largo desolato// (1984, tiskem knižně 1985, München: Obrys/Kontur – PmD), //Pokoušení// (1985; tiskem knižně 1986, München: Obrys/Kontur), //Asanace// (1987; tiskem knižně 1988, München: Obrys/Kontur – PmD), //Zítra to spustíme// (1988, knižně 1992 [//Hry: Soubor her z let 1963–1988//], Praha: Lidové noviny), //Odcházení// (2007, Praha: Respekt Publishing a Torst, 2007) a další. Uvedené hry vyšly mimo jiné v porevolučních souborných vydáních (1992 [//Hry: Soubor her z let 1963–1988//], Praha: Lidové noviny; 1999 [//Hry//], Praha: Torst). (Jaroslav Malina)