v současném systému ptáků řazen spolu s podobným druhy (vránou černou i šedou a krkavcem) do stejného rodu (//Corvus//), čeledi krkavcovitých (//Corvidae//) a řádu pěvců (//Passeriformes//); k stejnému rodu patří ještě dalších 29–40 druhů. Jsou to všechno velcí ptáci, patří mezi ně i největší druhy řádu pěvců. Do tohoto řádu jsou řazeni především pro přítomnost zpěvného hlasového ústrojí (//syrinx//), i když jejich drsný hlas na příbuznost s většinou zpívajících druhů řádu neukazuje. Všechny druhy rodu jsou buď úplně černé, nebo mají část opeření černou, v kombinaci zejména s bílou či šedou. Na území českých zemí byl havran znám odedávna. Jeho české jméno zaznamenává ve svém Fyziologáři (//Ortulus phisologiae//) z konce 14. století již Klaret a jeho glosátor, stejně jako Bohuslav Balbín (1679). U obou autorů je havran také uveden odděleně od podobných druhů – vrány (černé i šedé) a krkavce.$Rozšíření krkavcovitých zahrnuje celý svět s výjimkou Jižní Ameriky, Antarktidy a některých tichomořských ostrovů. Původně chyběli i na Novém Zélandu, kam však britští kolonisté dovezli právě havrana. Velká část druhů obývá rozlehlé území, na druhé straně některé druhy v Tichomoří nebo v Karibiku jsou endemity jediného ostrova. Havran polní z nich má jeden z největších areálů, zahrnující téměř celou Palearktickou oblast: hnízdí od Irska na západě až po břehy Čínského moře na východě, na severu místy až za polárním kruhem, na jihu po Malou a Střední Asii a střední Čínu. Je jen částečně tažným ptákem, v zimě se posunují jen severní populace a zimoviště zasahují jen nepatrně jižněji od hnízdního areálu, v Evropě nanejvýš po severní Středomoří. Na tomto rozsáhlém území se vyvinuly postupně dvě formy havranů – západní a východní; hranici mezi jejich rozšířením tvoří Jenisej, Altaj a Jakutsko. Formy se od sebe liší nejen odlišným leskem černé barvy hlavy, ale i tím, že východní formě roste peří kolem kořene zobáku po celý život, zatímco u západní formy se věkem opeření ztrácí a okolí kořene zobáku je lysé a kožovité.$Všechny druhy rodu mají robustní tělesnou stavbu, se silným zobákem a kratšíma nohama. Přes veškerou tělesnou podobnost je však havran od všech dalších druhů rodu dosti odlišný, někdy je dokonce řazen do zvláštního rodu nebo podrodu (//Trypanocorax//). Morfologické i etologické odlišnosti souvisí patrně především s hledáním potravy v půdě – ostatní druhy se živí živočišnou nebo i rostlinnou potravou viditelnou na povrchu půdy nebo na stromech. Vyhledávání otevřených a tím přístupných potravních ploch vedlo k usazení se v stepních lesících, ale nedostatek hnízdních možností vedl k nutnosti vytváření hnízdních kolonií. To byl počátek adaptace na výrazně společenské chování, rozdílné od individualismu všech dalších druhů rodu. Ilustrovat to může i rozlišení dvou našich velmi podobných forem – havrana polního a vrány černé: v morfologických přizpůsobeních je to především silný a mírně zahnutý zobák vrány na velké hlavě, zesilující možnost sběru či zabíjení živé kořisti, na druhé straně štíhlejší přímý a kuželovitý zobák havrana, pronikající snadněji do půdy. V chování je pak nápadný individualismus vrány, hnízdící v jednotlivých párech a jen mimo období hnízdění občas vytvářející menší skupinky, proti nápadným koloniím a zimním hejnům havranů.$Pro vztah k člověku jsou však důsledky podobnosti černých krkavcovitých ptáků, zejména však havrana s krkavcem, pro havrana osudové. Nejde pouze o nejčastější dotazy veřejnosti, zda havran je samec od vrány nebo kolik havran (spíše vrána) váží. První dotaz je důsledkem velké podobnosti obou druhů, druhý dotaz má v pozadí spíše folklor: podle přísloví přináší vrána děti, a zda je tedy její hmotnost taková, že dítě unese. Nehledě na realitu by ani havran ani vrána při tělesné hmotnosti kolem půl kilogramu žádné dítě neunesli.$Závažnější je však záměna havrana s krkavcem. Dosud u velké části lidí převažuje názor uvedený v knize Josefa Košťála //Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého// z roku 1895. V první větě v kapitole o „ptácích hrubozobých“ se uvádí: //„Havranovití patří po většině ke ptákům užitečným, ale v národních pověstech a písních donášejí smutná poselství; svým krákáním a letem věští nehody a neštěstí.“// V dalším odstavci se praví: //„Havran je dobrodinec polí, ale černá barva jeho peří a hlas odporný činí ho ptákem příšerným.“// A dále autor obecně konstatuje, že „u lidu našeho nepožívá havran pověsti pěkné“, což je doplněno příklady na dalších dvou stránkách. Etnologové, psychologové a možná i muzikologové by asi mohli rozebrat a zdůvodnit příčiny obecně negativních názorů na havrana. Velký podíl na tom má však zřejmě nerozlišování havrana od krkavce, které se táhne i u nás od nejstarších dob až do 19. století. Krkavec jako pták živící se viselci na šibenicích jistě nemohl patřit k ptákům oblíbeným, toto potravní chování budilo spíše hrůzu. Jeho chování bylo současně s drsným hlasem a černou barvou přeneseno i na havrana. A je to patrné i v takových drobnostech, jako například lidové označení „havrani“ pro pracovníky pohřební služby nebo v anglických televizních seriálech krákání havrana charakterizující při vyšetřování vraždy opuštěná místa. Ostatně i název překladu známé básně Edgara Allana Poea „Havran“ vznikl snad jazykově vhodnějším, věcně však nesprávným překladem anglického //Raven//, což je „krkavec“.$Postupně se však tento vztah k havranům mění. Poněvadž ve většině měst se velké počty havranů objevují pouze v zimě, mnozí lidé je dokonce vítají a krmí. Většinou také považují havrany za chytré ptáky. To zcela souhlasí s poznatky etologů – krkavcovití ptáci patří mezi nejinteligentnější ptáky vůbec. O duševních schopnostech samotného havrana je možné se snadno přesvědčit již jednoduchým testováním únikové vzdálenosti, tedy na jakou vzdálenost k sobě havran člověka připustí. Rozdíl u havranů sedících na poli a havranů v městském parku je propastný, neboť ve městě mu od člověka nehrozí nebezpečí, a tak ho nechá přijít i na pouhé metry. Havrani také dokáží rychle reagovat na nové potravní možnosti. Náhodný objev nějakého zdroje ze strany jednoho jedince se takřka vzápětí stane vzorcem chování celé místní populace. Zajímavá hypotéza, že hromadná zimní nocoviště havranů (stejně jako u jiných ptáků) slouží nějakým způsobem k předávání informací o výhodných potravních zdrojích, zatím nebyla průkazně potvrzena.$Havran ve vztahu k člověku je téměř typický synantropní pták: využívá možnosti, které mu lidská společnost a její hospodaření poskytuje. Týká se to v prvé řadě celého kulturního prostředí, zejména tedy vytvoření zemědělské nebo do velké míry parkové krajiny. Potravní základnou je pro něho kulturní step, tedy především pole a krátkostébelnaté porosty, pro možnost založení hnízdních kolonií jsou téměř všude k dispozici menší lesíky. To určuje i hnízdní rozšíření havranů na území České republiky – trvalým základem jsou zemědělské oblasti v nižších polohách, v Čechách zejména Polabí a Poohří. Hnízdní rozšíření však podléhá rychlým změnám: na Pardubicku se usadili roku 1936, po roce 1945 osídlili Ostravsko a Opavsko, nepravidelné hnízdění v jižních Čechách se stalo pravidelným až koncem 20. století. Zajímavá je absence hnízdění v moravských úvalech, kde pouze na Znojemsku se od čtyřicátých let udržuje jediná, trvale pronásledovaná kolonie.$Již od roku 1861 začali hnízdit havrani také v Praze, kde s přestávkami hnízdí dodnes. Další města však začali obsazovat až ve 20. století (Pardubice, Ostrava, Veselí nad Lužnicí, České Budějovice) a tento proces pokračuje i nadále (Plzeň 1996, Tábor 2001). Důvody této synurbanizace jsou zřejmě v menším pronásledování na hnízdištích ve městech i s možnostmi potravními. Přesto časté změny v koloniích je možné připsat na vrub přímé likvidaci hnízdišť. V krajině jsou to zemědělci, tradující škody na osení, a myslivci, argumentující objektivně nepodloženými ztrátami na mladé zvěři. Ve městech jsou na hnízdící havrany stížnosti obyvatel, rušených neustálými hlasovými projevy havranů na hnízdištích. Již na konci zimy se objevují u havranů zvláštní postoje s rozevřeným ocasem a zvláštním hlasem. Hnízda jsou na stromech v průměrné výšce kolem 27 metrů, vejce se objevují v hnízdech mezi polovinou března až polovinou dubna, vajec snášejí pět až šest, mláďata ale vyvádějí jen zhruba tři. Pak se havrani až do podzimního odletu potulují po polích kolem hnízdišť.$Podobně jako hnízdní kolonie jsou trvalá i hromadná zimní nocoviště. Havrani u nás zimují převážně v nížinách, kde je kratší doba trvání sněhové pokrývky a existuje tak větší možnost dostat se k potravě. Nocoviště jsou tak téměř vždy v lužních lesích a sletují se na ně havrani až z okruhu o průměru i několika desítek kilometrů. Počty havranů – s nepatrným podílem kavek a ještě menších vran – dosahují až cca 150 000 jedinců. Z nocovišť havrani vyletují současně za úsvitu, nejdříve usednou v menších skupinách nedaleko ve směrech rozletu a pak se vydají na přelet do známých míst. Tam opět nejdříve opatrně usednou na stromy, vysoké domy, antény, a když vyhodnotí situaci jako příznivou, sletují za potravou na zem. Havran je polyfág a oportunista: živí se jakýmkoliv masem, larvami brouků, hraboši polními, semeny, klíčícími obilkami a jinou rostlinnou potravou, stovky havranů se shromažďují na skládkách komunálního odpadu, s oblibou polyká i kusy gumy. V zimě požírá i sůl, kterou se solí silnice. Odpolední návrat je odlišný: potravně uspokojení jedinci se začínají shromažďovat již kolem poledne na poli nebo louce; z více takových malých shromaždišť pak přeletuje stále hustší pruh havranů na další podobné shromaždiště blíže k nocovišti, odtud z různých směrů na poslední shromaždiště blízko nocoviště. Tam někdy desítky tisíc havranů čekají na soumrak a pak se černá masa zvedne a během několika minut se snese do korun stromů.$Na území České republiky bylo okroužkováno již kolem 30 000 havranů. Podle zpětných hlášení se tvrzení o dlouhověkosti havranů týkají krkavců – nejstarší u nás kroužkovaný havran se dožil devíti let, což znamená průměrný věk ještě nižší. Většina havranů u nás hnízdících odlétá ještě před příletem zimujících havranů na jihozápad do Francie, odkud se vrací na hnízdiště v únoru až březnu. Mezitím k nám v půli října přiletují zimovat obrovská hejna havranů ze severovýchodu, z pruhu zahrnujícího jižní Polsko, Bělorusko, sever Ukrajiny a střed evropského Ruska; jen jednotliví ptáci pocházejí až z oblastí za Uralem, „nejvzdálenější“ uletěl 3 238 kilometrů. Proč naši havrani odlétají na zimu, když tu snadno přežijí obrovské počty cizích havranů, zůstává zatím nevysvětleno. Nejspíš je asi nutkání táhnout v určité době na jihozápad dědičně fixované. Podle kroužkovaných ptáků je také evidentní, že velkou roli při cestách a volbě místa zimoviště hraje tradice – zimující ptáci byli opakovaně kontrolováni na stejném zimovišti. (<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Hudec, Karel')">Karel Hudec</span>)$$Literatura$Bejček, Vladimír – Šťastný, Karel – Hudec, Karel (1995): //Atlas zimního rozšíření ptáků v České republice 1982–1985.// Jinočany: H&H; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky.$Blotzheim, Urs Noel Glutz von, ed. (1993): //Handbuch der Vögel Mitteleuropas.// Band 13/III, //Passeriformes// (4. Teil), //Corvidae – Sturnidae.// Wiesbaden: AULA-Verlag. (Rod Corvus, str. 1653–2022, Corvus frugilegus, str. 1731–1856.) (Encyklopedické zpracování včetně bohatého seznamu literatury.)$Hudec, Karel (2011): Havran polní aneb //Corvus frugilegus// L. //Anthropologia integra//, 2 (1), 131–138.$Jirsík, Josef (1955): //Naši pěvci.// Část I. Praha: Nakladatelství ČSAV.$Kněžourek, Karel (1910): //Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských.// Díl I. Praha: I. L. Kober.$Košťál, Josef (1895): //Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého.// Velké Meziříčí: Šašek a Frgal.$Šťastný, Karel – Hudec, Karel a kolektiv (2011):// Fauna ČR.// Sv. 30, Ptáci. Díl 3/II. Praha: Academia.