*jazyk patřící mezi severozápadní *semitské jazyky, kde bývá řazena do skupiny kanaánských jazyků (dále amónština, edómština, *foiničtina, hebrejština, moábština, *punština), od níž se více odlišuje amorejština, *ugaritština a *aramejština. Podobně jako v jiných semitských jazycích je významotvorným základem slov třísouhláskový kořen. Flexe slovesných tvarů není vázána na rozlišování tří časových rovin (minulost – přítomnost – budoucnost). K zápisu se užívá nejprve tzv. paleo-hebrejské, od poloviny l. tisíciletí př. n. l. pak někdy i aramejské a od doby helénistické tzv. židovské (později kvadrátní) písmo, jež vyjadřuje jen souhlásky a píše se zprava doleva.$Jméno „hebrejština“ jako označení původního jazyka *bible (*Starého zákona) se poprvé vyskytuje v předmluvě knihy Sírachovy (řádek 22; okolo 130 př. n. l.). V biblických textech samých se označuje jako jazyk „kanaánský“ (Iz 19,18), „judský“ (2 Kr 18,26), respektive „židovský“ (Neh 13,24). U Josefa Flavia (Ant XVIII, 228) a na některých místech Nového zákona označuje termín „hebrejština“ dobovou hovorovou řeč, zřejmě tedy aramejštinu (J 5,2; 19,13.17.20). Termín „hebrejština“ //(ivrít; lašon ivrí)// je užíván také v *Talmudu, častěji se však v rabínské tradici používá opis „svatý jazyk“.$Z dějinného hlediska se hebrejština dělí do tří základních období:$1. Starověká (tzv. klasická či biblická) hebrejština je jazykem starověkého *Izraele, zejména jazykem bible (Starý zákon kromě několika aramejských částí a kromě tzv. deuterokanonických knih, jež jsou psány řecky). Písemné doklady mimobiblické tvoří jen zlomek známých textů; kromě epigrafických nálezů (nápisy) se jedná o knihu Sírachovu, hebrejské fragmenty knihy Jubilejí, Júdit, Tóbit, 1. Makabejské, Žalmů Šalomounových, tzv. 4. Ezdráše a zejména o mimobiblické hebrejské texty kumránské. Podrobnější jazykové rozlišení na dílčí idiomy lze provést jak z hlediska geografického (severoizraelské, respektive judské nářečí), tak historického (období tzv. 1. chrámu [11.–6. století př. n. l.], respektive období exilní a období 2. chrámu [6. století př. n. l.–1. století n. l.]). V poexilním období (od 5. století př. n. l.) byla jako mluvená řeč //(*lingua franca)// v Palestině hebrejština postupně vytlačována aramejštinou, v době helénistické také *řečtinou. V *judaismu však zůstává nadále jazykem liturgickým a jazykem náboženské literatury //(lingua sacra)//.$2. Střední (tzv. novomišnaická či mišnaická) hebrejština vychází z mluveného jazyka Judska období přelomu *letopočtu, je pod silným vlivem aramejštiny. Kromě některých textů kumránských (tzv. měděný svitek 3Q15) a řady textů epigrafických je tímto jazykem především psána *Mišna a část textů midrašních (explikace bible). V textech Mišny lze rozlišit jazyk tzv. tannaitů (rysy jazyka mluveného; 1. století př. n. l.–2. století n. l.; vedle Mišny též Tosefta a halachické midráše) a amoraitů (literární jazyk vzdělanecké rozpravy; 3.–5. století n. l.; palestinský a babylonský Talmud). V oblasti *syntaxe slovesných tvarů přejala hebrejština tohoto období strukturu *indoevropských jazyků, základní kategorie přiřazuje časovému sledu (minulost – přítomnost – budoucnost). Středověká hebrejština na tuto podobu s dílčími modifikacemi navazuje. Zůstává jazykem liturgickým (synagogální a privátní bohoslužba, modlitby), jazykem studia židovské tradice (komentáře bible a Talmudu), a literárním (*poezie, tzv. //pijjutim)//. Často se mísí s aramejštinou, arabštinou či evropskými jazyky (jiddiš, *ladino).$3. Moderní (izraelská) hebrejština, tzv. //ivrít//. V *novověku se v souvislosti s emancipací a národním obrozením *Židů //(*haskala)// v 19. století objevuje program obnovy hebrejštiny jako mluveného jazyka. Tento program se stal důležitou součástí úsilí o nové vybudování židovské národní *identity v *zemi Izraelské (*sionismus). Mezi protagonisty jazykové obnovy vynikl zejména Eliezer Ben-Jehuda, pod jehož vedením se hebrejština na přelomu 19. a 20. století prosadila jako mluvená řeč židovských osadníků v Palestině, stala se jazykem školní výuky a vposledu jedním z oficiálních jazyků *státu Izrael (1948). Tento jazyk, tzv. //ivrít//, převzal většinu morfologie z hebrejštiny biblické, syntax slovesných tvarů z hebrejštiny mišnaické, pojmosloví a syntax větnou utváří pod silným vlivem evropských jazyků. Pro rozvoj a standardizaci byla zřízena Komise pro hebrejský jazyk (1890), později transformovaná v Akademii pro hebrejský jazyk (1953). Jak v oblasti mluveného jazyka, tak v oblasti literární produkce je moderní, tzv. izraelská hebrejština //(ivrít)// jazykem plně rozvinutým a živým (od jazyka uměleckého či odborného až po dětskou mluvu a různé druhy slangu). (Viz též *Hebrejci.) (Martin Prudký)