tenká bílkovinná vlákna, která produkují zástupci několika skupin členovců a nit a *tkanina z těchto vláken vyrobená. U podkmene klepítkatců (Chelicerata) jsou nejznámějšími producenty roztoči (vlákna používají například jako tenata napjatá v blízkosti vajíček) a zejména pavouci. Vývojově pokročilé skupiny pavouků mají až sedm různých typů snovacích žláz. Z některých produkují hedvábí pro plachtění (babí léto), jiné využívají na předení různých části lovných sítí a další na tvorbu hedvábného kokonu, ve kterém jsou ukryta vajíčka. Tvorba hedvábí je rozšířena u zástupců podkmene vzdušnicovci (Tracheata), zejména u hmyzu.$Vlákna předená samci některých primitivních skupin bezkřídlých se podobají miniaturním šňůrám na prádlo, na které samci pro své „partnerky“ zavěšují spermatofory se spermiemi. Larvy i dospělci mnohem pokročilejšího řádu snovatek (Embioptera), které patří do křídlatého hmyzu s nedokonalou proměnou, předou hedvábná vlákna ze žláz na prvním páru nohou a vystýlají jimi své podzemní chodby.$Člověk se naučil využívat jen hedvábná vlákna, která produkují housenky. Housenky a larvy některých jiných skupin hmyzu s proměnou dokonalou tvoří hedvábí ve velkých žlázách, jejichž původní funkcí byla produkce slin. Tvorba hedvábí se liší od jiných přírodních i syntetických vláken tím, že základní hmota je v dutině snovacích žláz skladována dny i týdny jako gel, který se podobá vaječnému bílku. Během předení ze snovací bradavky na spodní straně hlavy se gel rychle mění v pevné vlákno. Tento proces nedokáže člověk napodobit. Vypředené hedvábí hmyz většinou používá na tvorbu kokonu na ochranu kukly (včely, někteří brouci, motýli a můry a další), někdy ale i k jiným účelům.$//Hedvábí a jeho využití:// Komerční hedvábí je produktem méně než dvaceti druhů můr, mezi kterými dominuje bourec morušový, //Bombyx mori//. Nebylo tomu tak vždy. Kokony sbírali lidé už v *paleolitu, zřejmě asi hlavně proto, že kukly byly vítaným doplněním jídelníčku, ale údajně používaly kokony buď k ozdobě, nebo k tepelné izolaci. V jihovýchodní Asii jsou kukly a někdy i housenky bource dodnes pochoutkou a v případě nutnosti i významným zdrojem *bílkovin. Zlom ve využití kokonů a jejich obsahu nastal v Číně, když jedné princezně údajně spadl kokon do *čaje a k údivu všech se z něho začalo odvíjet vlákno. Z hedvábí se stalo vyhledávané luxusní zboží a jako obchodní artikl se začalo šířit po tehdejším starověkém světě. Například ve vzdálené severní *Sýrii se objevilo již od poloviny 1. tisíciletí př. n. l., kam bylo zprostředkováno z *Číny pravděpodobně středoasijskými kupci. Upevnění obchodních styků ve 2.–1. století př. n. l. podél *Hedvábné cesty přes Palmyru a Antiochii až do *Levanty, respektive do egyptské Alexandrie, rozšířilo čínský export až do Říma. O hedvábí (latinsky:// sericum//) pak psal římský autor *Plinius Starší ve své //Naturalis historia// (Přírodopis, 37 knih, česky: //Kapitoly o přírodě//. Praha: Svoboda, 1974), jeho hebkost a vláčnost opěvali římští básníci *Ovidius, *Vergilius i *Horatius. Filozof *Seneca varoval dokonce krajany, aby nenechávali své ženy a dcery nosit šat zhotovený z této transparentní látky, pod kterým se tak svůdně rýsují ladné křivky ženského těla, protože to má demoralizující účinek na veřejnou morálku a rodinný život … Avšak odkud se hedvábí vzalo a jak se dostalo do Říma, nemluvě již o tajemství jeho výroby, o tom mohli mít staří Římané nanejvýš jen nejasnou představu. Od cizích kupců, kterým za hedvábí platili *zlatem, se pouze dovídali, že pochází z jakési *země *Seres či Serica daleko na Východě. Tento původně řecký název (//sérikos//, „hedvábný“) nepochybně souvisí s archaickým čínským //sieg// (dnes //s’//), „hedvábí“ (srov. k tomu v témže významu řecké //ser//, latinské// sericum//, korejské //sil//, anglické //silk//, ruské //šolk//; české slovo „hedvábí“ se pokládá za odvozeninu ze staroněmeckého //gotto-webbi//, „boží příze“, z českého je pak polské //jedwab//). Za císaře *Augusta se hedvábí stalo v Římě velkou módou: hodnotila se jeho vláčnost a splývavost, oceňovaly jeho tepelné efekty – v zimě hřejivost, v létě chladivost. Hedvábí bylo znakem bohatství a společenského postavení. Žádnou tak kvalitní látku v zemi dosud nepoznali. Vlněné a lněné *tkaniny syrské s jejich těžkopádnými goblénovýmí vzory a sytými barvami jim nutně musely připadat pracné a neforemné ve srovnání s lehkostí a jemností nové tkaniny, zhotovené snad ani ne lidskou rukou … Hedvábí však proniklo na *Západ již v dobách před vznikem *římské říše, jak dosvědčují nálezy jeho zbytků ve vykopávkách domů dávných řeckých kolonistů na březích Černého moře (například v Kerči na Krymu). Stratég a *admirál *Alexandra Velikého Nearchos mluví ve 4. století př. n. l. o jakémsi „materiálu Sérů“, který se prý dostává do Indie ze severu. Dávno před Markem Polem, který ve 13. století jako první otevřel lidem Západu dveře k poznání nitra Asie, měl jakýsi makedonský obchodník s hedvábím jménem Maes Titianus své agenty v dnešním Čínském Turkestánu. Jejich zprávy o dotud neznámých krajích se dostaly k zeměpisci Marinovi z Tyru (dnešní Súr), jenž se posléze stal neocenitelným pramenem informací alexandrijskému geografovi a kartografovi Klaudiu *Ptolemaiovi (kolem 85–asi 165). To, co Ptolemaios ve svém zeměpisném díle označuje názvem „Scythía extra Imaum“ (Skythie za Tchien-šanem), odpovídá zhruba Východnímu nebo také Čínskému Turkestánu (dnešní Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang v *Čínské lidové republice).$Zmíněná jednoduchá *technologie se principiálně zachovala dodnes, i když se bourec podstatně změnil. Současný druh je původně hybridem dvou jiných, z nichž jeden už vyhynul. Bourec je jediný plně domestikovaný organismus, který bez péče člověka zahyne – zdivočení či „zplanění“ je vyloučeno. Dnes se housenky pěstují ze zdravotně prověřených vajíček (bakteriologie byla založena Louisem Pasteurem na základě výzkumu chorob bource) a často se zpočátku nekrmí listím bource morušového, ale polosyntetickou potravou. Po ukončení žíru se nechají vypříst kokony, které se po několika dnech vystaví horkému vzduchu nebo páře. Tím se zahubí kukly uvnitř – tento krok je nutný, protože dospělec vyvinutý z kukly by kokon při jeho opouštění znehodnotil. Kokony se pak mohou skladovat a postupně zpracovávat. Místo do čaje se namáčejí do horké, slabě alkalické (stačí mýdlo) vody. Tím se uvolní konec vlákna, které má celkovou délku několik set metrů, někdy až kilometr. Vlákno se z kokonu postupně odvíjí a vždy asi pět vláken se spřádá v nitě surového hedvábí. Voda sloužící k uvolnění vlákna obsahuje jeho povrchové bílkoviny, které slepují vlákna v kokon. Jsou to sericiny (část zůstává na vlákně a umožňuje spojení vláken v nit), které se používají v *kosmetice (silk creams), protože mají hydratační a antioxidační vlastnosti a chrání proti UV záření.$Dnes se sericiny uplatňují ještě závažnějším způsobem – jako součást médií pro kultivaci kmenových buněk pro regeneraci a náhradu lidských *tkání. Poněkud se tak obnovuje hedvábnictví, jehož těžiště se v poválečných létech přesunulo z Japonska, Evropy a Koreje do rozvojových zemí (hlavním producentem zůstává Čína před Indií, která je hlavním konzumentem). Až do období *druhé světové války bylo hedvábí strategickou surovinou, protože jedině z něho bylo možné vyrobit padáky (i neprůstřelné vesty). Během *války byl v USA vynalezen a rychle vyráběn nylon a hedvábí přestalo vojáky zajímat. (Viz též *vlákna, přírodní.) (Josef Kolmaš, František Sehnal)