poslední období *řecké civilizace (termín zavedl v 19. století německý historik Johann Gustav Droysen [1808–1884]), od nastolení *hegemonie v Řecku a dobytí *perské říše *Alexandrem Velikým (356–323) až po připojení posledního z helénistických *států, ptolemaiovského Egypta, k *římské říši roku 31 př. n. l. Po Alexandrově smrti se jím dobytá obrovská území rozdělila na menší celky. Vlády nad těmito helénistickými státy se zmocnili jeho nejbližší spolupracovníci, makedonští *generálové, kteří se stali zakladateli zde vládnoucích *dynastií (nejvýznamnější byl *ptolemaiovský Egypt a seleukovská říše v Asii, Makedonie pod panstvím Antigonovců).$Nové společenské podmínky přinesly rozšíření odborných a technických znalostí i nový rozkvět *umění, jehož základem byla řecká *kultura, která expandovala dále na východ a stala se „nadnárodní“. Vládnoucí vrstva byla řeckého a makedonského původu a ve *společnosti i kultuře se zde prolínaly řecké civilizační prvky s místní orientální tradicí. Od 2. století př. n. l. byly jednotlivé helénistické říše postupně připojovány k rozpínajícímu se římskému impériu, kulturní a politická tradice helénismu zde však působila i nadále. (František Čapka, Jaroslav Malina)