učení, že středem *vesmíru je *Slunce. Jeho prvotním zdrojem bylo uvědomění si životadárné role Slunce jakožto zdroje světla a tepla (*Achnaton). Pro některé učence pýthagorejské školy ztělesňovalo Slunce nejjemnější prvek – oheň a jevilo se tedy jako vhodnější centrum vesmíru než Země. Pozornosti antických astronomů také neuniklo, že Merkur a Venuše sledují pohyb Slunce. Na fyzikálnějších argumentech založil heliocentrismus *Aristarchos (3. století př. n. l.), když ze svých pozorování odvodil, že Slunce je mnohem větší než Země. Vcelku se však heliocentrické představy v antice neprosadily a podobný byl jejich osud i v čínské, indické a arabské kultuře.$Mikuláš *Koperník v díle //De revolutionibus orbium coelestium libri VI// (Šest knih o obězích nebeských sfér, 1543) ukázal, že heliocentrický pohled nabízí v principu mnohem jednodušší a přirozenější pohled na uspořádání Sluneční soustavy. Byl však stále omezen představou o rovnoměrných kruhových pohybech nebeských těles a jeho soustava byla proto neméně složitá jako *Ptolemaiova. Galileo *Galilei v díle //Dialogo di Galileo Galilei sopra i due massimi sistemi del mondo Tolemaico, e Copernicano// (Dialogy Galilea Galileiho o dvou největších systémech světa Ptolemaiově a Koperníkově, 1632) ukázal, že argumenty stoupenců *geocentrismu proti pohybu *Země jsou chybné a že některé jevy (pasáty) lze naopak vysvětlit otáčením Země. Jeho pozorování fází Venuše v dalekohledu ukázala, že Ptolemaiova soustava ve své původní podobě nemůže být správná. Johannes *Kepler ve spisech //Astronomia nova// (Nová astronomie, 1609) a //Harmonice mundi// (Harmonie světa, 1619) našel tři *zákony oběhu planet, které mohly být rozumně formulovány jen v heliocentrické soustavě. Poznání, že komety náleží do „sublunárního světa“, vyvrátilo představu o existenci oběžných sfér obklopujících Zemi, k nimž jsou planety připoutány. Dovršením nové fyziky se stala *Newtonova teorie pohybu a gravitace vyložená v díle //Philosophiae naturalis principia mathematica// (Matematické základy přírodovědy, 1687). V očích fyziků byl tak geocentrismus definitivně poražen, i když byl zvláště v katolické části Evropy ještě dlouhou dobu mocensky udržován.$Zároveň tím byl ovšem překonán i heliocentrismus v užším slova smyslu, neboť i Slunce se ukázalo být jen jedním z nepříliš významných kosmických těles. „Heliocentrickou soustavou“ v moderním slova smyslu není soustava, jejíž střed splývá se středem Slunce, ale soustava, v níž zůstává na místě střed hmotnosti Sluneční soustavy. V dlouhodobém měřítku (za asi 170 milionů let) oběhne celá Sluneční soustava okolo středu Galaxie.$Prvním přímým dokladem ročního oběhu Země byla aberace (James Bradley, 1725) – změna úhlu, pod nímž je vidět během roku hvězdy v důsledku změny směru zemského pohybu. Denní otáčení Země nejlépe demonstruje stáčení roviny kyvů Foucaultova kyvadla. Tento experiment by mohl navrhnout a provést již Galilei, byl však uskutečněn až roku 1851 v pařížském Panteonu.$Dnes je možné vztahovat pohyby ve vesmíru k soustavě, v níž má ve všech směrech stejnou teplotu reliktní elektromagnetické záření, které je „památkou“ na rané období vývoje vesmíru. Družicová pozorování započatá koncem minulého století umožňují zjistit rovnoměrný pohyb Sluneční soustavy i nerovnoměrný roční pohyb Země vůči tomuto pozadí, což je v jistém smyslu definitivním vítězstvím Koperníka a Galileiho.$Dědicem ideje heliocentrismu je tzv. Koperníkův princip využívaný v *kosmologii, podle něhož není naše místo ve vesmíru ničím význačné. Je do jisté míry oslaben *antropickým principem, podle něhož toto místo může mít speciální vlastnosti nezbytné pro naši existenci. (Jan Novotný)