udělení sociální totožnosti jako způsob přijetí nově příchozího (*novorozence, případně cizince) do skupiny. Je *univerzálním motivem, společným všem lidským *kulturám. Nově příchozí musí být zařazen do *sociální struktury, aby se mohl podílet na kontinuitě kultury a normálním životě. *Člověk ponechaný mimo řád je zranitelný a zároveň nebezpečný, kromě jiného i proto, že existencí vně systému zpochybňuje jeho platnost (viz též *fáze rituálu, liminální). Napříč *časem a *prostorem se setkáváme s *rituály, které vítají nově příchozího na *světě a začleňují jej do společenství živých lidí. Ústředním motivem bývá přeměna z tvora „před-lidského“ na „kulturní“ bytost, tedy odloučení od předchozího *statusu a přijetí mezi příslušníky konkrétního *sociokulturního systému. Tato změna je doprovázena pojmenováním, *kulturními úpravami lidského těla (propichování uší, *obřízka, *tetování) a přidělením různých *sociálních statusů.$Společenská *identita je vymezena na základě *příbuzenství (přijetí do *rodiny, *klanu), tedy uznání sociálního vztahu, který nemusí vždy souviset s biologickým příbuzenstvím. Významnou položkou identity bývá příslušnost k náboženské pospolitosti (viz *obřad, iniciační). V křesťanském kulturním okruhu zmiňme *instituci kmotrovství jako *nepokrevního příbuzenství, které je významným aspektem duchovního života i sociální pojistkou. Společenská identita dále souvisí například s *genderovou identitou nebo zařazením do vrstevnických skupin (v české kultuře například slavnost „smejvání vínku“ jako přijetí novorozence do společenství dětí). Některé aspekty sociální identity se v průběhu života mění (viz *obřad, iniciační, *obřady přechodu), jiné jsou spíše stabilními charakteristikami. (Jana Válková)