souhrn představ, názorů a *teorií vyjadřující společné i dílčí zájmy husitských stran a skupin v *husitském hnutí; tři výchozí zdroje: a) učení anglického teologa a reformátora *římskokatolické církve Johna Wycliffa (též Wyclef, Wyclif, Wickliffe, v češtině jako Jan Viklef, kolem 1320–1384); b) reformní představy Jana Milíče z Kroměříže (po 1320–1374) a Matěje z Janova (mezi 1350 až 1355–1394); c) prvky *valdenství a jiného lidového *kacířství. Vlastní základ pak tvoří učení Jana *Husa (kolem 1370–1415), Jeronýma Pražského (1378/1380–1416), Jakoubka ze Stříbra (po 1370–1429) a Mikuláše z Drážďan (zemřel asi 1417). Podstatou je využití některých náboženských kategorií, hlavně „Božího zákona“ a *bible, ke kritice soudobé společnosti (doplněno o sociálně, eticky a snad i politicky zaměřené názory).$Od roku 1415 se uplatnily dva hlavní proudy: a) měšťansko-šlechtický (univerzitní mistři, například Jan Rokycana [kolem 1390–1471]), usilující o reformu katolické církve; b) selsko-plebejský (Jan Želivský [zemřel 1422], Matěj Húska [zemřel 1421], Petr Kániš [zemřel asi 1421], Václav Koranda [asi 1380–asi 1453]), požadující také společenské změny, radikální, odsouzen k nezdaru – *chiliasmus. Završením husitské ideologie bylo dílo Petra Chelčického (asi 1390–asi 1460) – nastolení sociální *rovnosti bez revolučních otřesů. (František Čapka)