osobitý způsob aranžování květin, který si svou jemnou elegancí a kultivovaným projevem získává v poslední době stále více příznivců. //Kadó//, „Cesta květů“, jak bývá toto umění v Japonsku nejčastěji nazýváno, však představuje něco víc než jenom pouhou *techniku dekorativní úpravy květin ve váze. Jak napovídá již sám název, je obdobně jako čajový obřad //(sadó)//, *kaligrafie //(šodó)// či válečnické umění //(budó)// považována za jednu z Cest //(dó)// k dosažení vnitřní vyrovnanosti a ke zdokonalení morálně etických kvalit jejího tvůrce.$//Ikebana// má svůj původ v raně buddhistickém *obřadu předkládání květinových obětin //(kuge)//, který přišel do Japonska z Číny v průběhu 6. století. Hlavní zásluhu na uvedení tohoto obřadu měl údajně Ono no Imoko, první japonský velvyslanec u čínského dvora v letech 607–609, k jehož odkazu se hlásí //Ikenobó//, první a nejstarší škola ikebany v Japonsku. Jednou ze „tří součástí“ //(micugusoku)// oběti kladené na *oltář před zpodobení *Buddhy byla kromě vykuřovadla a svícnu i váza s květinami. Květiny byly ve váze upraveny přirozeným vzpřímeným způsobem //(tatebana)// s jedním hlavním, dlouhým stvolem uprostřed a dvěma kratšími stvoly nalevo a napravo. Váza bývala vysoká, štíhlá, vyrobená z *kovu a k oběti se užívaly přírodní květiny rozmanitých druhů.$S výjimkou takto nábožensky motivované úpravy květin, kterou vidíme na raných buddhistických *svitcích či klášterních tapiseriích, neexistují v Japonsku až do poloviny 15. století žádné písemné památky dokládající snahu o systematické utřídění pravidel aranžování květin. První kultivovanou formou, která měla odrážet majestátnost a velebnost *přírody, se stala až //rikka//, „vzpřímené květy“, styl stavící na tradicích buddhistických květinových obětin.$*Legenda praví, že styl //rikka// se zrodil v Kjótu dne 25. února 1462, kdy Sengjó (Senkei) ze školy Ikenobó způsobil pozdvižení svou úpravou květin ve zlaté váze. Sengjóovo pojetí přinášelo nový prvek asymetrie v postavení jednotlivých „větví“, které symbolizovalo kosmologický obraz *světa. Tradiční //rikka// zahrnuje 29 rozdílných stylů, na jejichž zdokonalení se podílely generace mistrů školy Ikenobó od Sengjóa (mistr v letech 1462–1478) až po Senkóa III., který byl představeným školy v letech 1708–1734.$V průběhu 16. a 17. století vzkvétal styl //rikka// díky podpoře, které se mu dostalo ze strany dvorské *aristokracie i vojenské *šlechty, neboť dokonale ladil s honosnými interiéry hradních *pevností v období Azuči-Momojama. Zpočátku sloužily aranžované květiny pouze jako dekorativní prvek soukromých rezidencí, záhy se však staly předmětem veřejného obdivu. Tradičním místem, kde bylo hotové dílo vystavováno, se trvale stala //tokonoma//. Výběr vhodných květin se prováděl s ohledem na roční období, velká váha však byla přikládána také volbě odpovídající vázy. Zlatým věkem rozkvětu stylu //rikka// se stalo 17. století, kdy mistrné dokonalosti v aranžování dosáhli nejen buddhističtí *mniši a aristokraté, ale též *samurajstvo. Ačkoli škola Ikenobó nadále představovala hlavní proud, postupem doby se z ní odštěpila celá řada heterodoxních škol hlásících se k tradičním stylu //rikka//.$V původním stylu //rikka// tvoří celek sedm větví, které symbolizují pět základních krajinotvorných prvků – vrcholek //(rjó)//, pahorek //(gaku)//, vodopád //(ró)//, město //(ši)// a údolí //(bi) //společně s větvemi prezentujícími část přivrácenou ke slunci, pozitivní //(jó)// a odvrácenou, negativní //(in)//. Tyto dvě poslední větve symbolizují rozpornou jednotu čínských prvků //jang// a //jin// (*jin-jang), proto se styl //rikka //považuje za první oblast, ve které bylo systematicky zakotveno duální vidění světa. Koncem 18. století byly k původním sedmi větvím přidány další dvě a těchto devět větví se stalo základem moderního stylu //rikka//, který přetrval až do dnešní doby.$Koncem 16. století se společně s rozmachem čajového obřadu //(ča no ju)// objevila nová forma aranžování květin – //čabana// („čajové květiny“). Tento styl byl hluboce ovlivněn filozofií zenového buddhismu (*zen), stejně jako celý čajový obřad, a na rozdíl od pečlivě propracovaného stylu //rikka// se vyznačuje strohou jednoduchostí, která lépe odpovídá celkovému pojetí //ča no ju//. O jeho rozvoj se zasloužil zejména čajový mistr Sen no Rikjú (1522–1591), považovaný za autora //nageire// („vsazení“), stylu, jehož charakteristickým rysem je umístění pouze jediné květiny do jednoduché vázy. Tento střídmý styl, často též nazývaný //heika// („květina ve váze“), vyniká nenucenou spontánností a zdůrazňuje přirozenou krásu materiálu.$Druhá polovina 17. století byla obdobím nebývalého hospodářského rozvoje a závratného vzestupu ekonomické moci tokugawského obchodnictva, jehož snaha o napodobení životního způsobu aristokratických vrstev společnosti se projevila i zvýšeným zájmem o umění květinové úpravy interiéru. Výrazem *vkusu bohatnoucího *měšťanstva se stal nový styl //šóka// („oživlé květy“), který vznikl zjednodušením formy //rikka// na pouhé tři základní větve usazené do tvaru asymetrického trojúhelníku. Zatímco *symbolika stylu //rikka// měla vyjádřit myšlenku vznešenosti přírody, *ideálem stylu //šóka// bylo zdůraznění přirozené krásy květiny. //Šóka// ve své podstatě představuje spojení důstojnosti stylu //rikka// s prostou jednoduchostí stylu //nageire//. Díky značné volnosti se záhy dočkala mimořádné obliby a od konce 18. století představuje nejrozšířenější formu květinové úpravy. Moderní termín //ikebana//, pod kterým je toto umění známo po celém světě, vznikl z japonského čtení čínských znaků //šó//-//ka//. V Japonsku samotném se však častěji používá jiného čínského čtení //seika//.$Od poloviny 18. století vznikla celá řada škol stylu //seika//, z nichž nejvýznamnějšími byly //Enšúrjú, Korjú, Kódórjú// a //Higašijamarjú//. Každá ze škol si původně vytvořila svou vlastní terminologii a pravidla pro umístění, délku a sklon tří základních větví; počátkem 19. století se však ustálilo jejich označení – //ten// (nebesa), //či// (země) a //džin// (člověk).$Otevření Japonska západním vlivům po revoluci *Meidži (1868) přineslo nové podněty k rozvoji aranžérského umění v podobě nových druhů květin a jiného pohledu na vztah *člověk-příroda. První, kdo se pokusil o využití nových druhů rostlin v tradiční japonské úpravě, byl Ohara Unšin (1861–1914), pozdější mistr školy Ikenobó. Na výstavě v Ósace v roce 1897 představil třicet variací v novém stylu, který nazval //moribana// („navršené“ květiny). Styl //moribana//, vycházející z tradičního modelu tří větví, poskytoval tvůrci úplnou volnost ve výběru materiálu a zdůrazňoval přirozený růst květin jejich umístěním v mělké otevřené nádobě //(suiban)//. Na rozdíl od vzpřímených forem ve stylu //rikka// a //seika //bylo celkové uspořádání obecně nižší a rozložitější. Tento přístup, ve své podstatě revoluční, představoval první krok směrem k „volnému“ stylu //(džijúka)//, který se těší mimořádné oblibě po celém světě. V roce 1912 se Ohara rozešel se školou Ikenobó a založil si svou vlastní školu.$Ve druhé polovině dvacátých let 20. století prosazovala skupina několika mistrů nový, zcela volný styl, oproštěný od všech pout a vazeb s *tradicemi minulosti, kterému říkali //zen’eibana //(„avantgardní květiny“). Vůdčím duchem tohoto hnutí byl Tešigahara Sófú (1900–1979), který v roce 1926 založil školu Sógecu.$Dlužno připomenout, že obdobně jako v jiných oblastech japonského umění ani v ikebaně neznamenal nástup nového stylu popření principů škol předcházejících. Proto dnes můžeme v Japonsku spatřit květinovou úpravu od klasického stylu //rikka// či //šóka (seika)// přes volnější //moribanu// až po vysloveně avantgardní formy používající kromě květin, větví a kořenů i různých *artefaktů. K uchování tradic jednotlivých škol navíc přispívá i skutečnost, že většina z nich je organizována rodovým způsobem //(iemotosei)//, kde představený školy zodpovídá za udržení „čistoty“ stylu a má výlučné právo rozhodovat spory v otázce ortodoxie. (Jan Sýkora)