nauka o tvorbě a *interpretaci obrazů a *symbolů inspirovaných učením historického *Buddhy a náboženskými představami jednotlivých škol a směrů *buddhismu. Nejstarší buddhistické ikonografické památky, které se dochovaly v Indii (*basreliéfy na *branách a kamenných hrazeních v Bhárhutu, Sáňčí, Bódhgaji z 3.–1. století př. n. l.), připomínají postavu zakladatele nauky a základní události jeho života, Buddhu samotného však ještě přímo nezobrazují a jeho přítomnost pouze naznačují různými symboly, například *turbanem prince Siddhárthy, trůnem Probuzeného, otisky jeho chodidel, almužní miskou a stromem Probuzení //(*bódhi)//. První Buddhovu promluvu v Sarnáthu u Váránasí evokuje motiv tří klenotů (//triratna//; symbolizují učitele, nauku a buddhistickou obec) spolu s „kolem dharmy“ //(dharmačakra)//, jež zde Mistr roztočil. Symbolem Buddhova fyzického konce se stala *stúpa (vlastní stavba i její ikonické znázornění), jež tvoří centrum buddhistického kultu. Časté jsou reliéfní či malované výjevy z //džátak// a //avadán//, legendárních příběhů z Buddhova života a jeho předcházejících vtělení. Teprve mezi 1. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. se patrně v Gandháře či Mathuře vyvinula hieratická forma zobrazování Probuzeného, která vykazuje řadu ikonografických prvků, jež se posléze staly součástí obecně přijatého buddhistického výtvarného *kánonu: mnišské roucho, nohy zkřížené v lotosové pozici, ruce složené v symbolických gestech //(mudra)//, znaky prozrazující buddhovskou osobnost (stočený chomáček vlasů na čele, výstupek na temeni hlavy, výrazné vrásky na hrdle, protáhlé *ušní boltce aj.), přivřené oči a vyrovnaný výraz obličeje.$Tyto základní *konvence posléze místní tradice v *Tibetu a východní Asii obohatily o další prvky. Buddha počal být zpodobován nejenom sedící, při meditaci či v okamžiku „probuzení“, ale i stojící, a zejména pak ve chvíli odchodu z tohoto *světa //(parinirvána)// vleže na pravém boku s hlavou na polštáři, často ve společnosti truchlících *mnichů a velmožů. Vedle kamenných či hliněných *plastik a *soch odlévaných z *bronzu se od 5. století množí vyobrazení monumentálních rozměrů, vytesaná do skalních stěn a útesů. Z téže doby pocházejí první obrazy Buddhy jako světovládného panovníka //(čakravartin)// sedícího na lvím trůně //(sinhásana)//, anebo na stupňovitě členěném sedátku symbolizujícím horu Méru, osu světa, a opatřeného královskými *atributy. Se vznikem *mahájány se objevuje *idea transcendentního (nadsmyslového) Buddhy, jež od 3.–4. století n. l. našla svůj výraz v představě jeho všudypřítomnosti, projevující se existencí nekonečného množství *buddhů, kteří prostupují minulým, přítomným i budoucím *vesmírem. Ikonografickým výrazem této kosmické vize jsou bezpočetná Buddhova vyobrazení vymodelovaná, vytesaná či vymalovaná na stěnách stúp a *svatyní. Mistrovu družinu //(parivára)// zpravidla tvoří hlavní z jeho učedníků (Ánanda a Kášjapa), zástupy „zasloužilých“ mnichů //(arhat)//, patriarchů, laických vyznavačů a královských příznivců; ikonografie mahájány a *vadžrajány k nim připojila postavy *bódhisattvů, tathágatů, pětici mistrů *zákona a 84 dokonalých světců //(mahásiddha)//. Od počátku našeho *letopočtu doznala rozšíření vyobrazení bódhisattvy *Maitréji, jenž přebývá v ráji Tušita, odkud má sestoupit na svět jako budoucí Buddha. Poměrně raná je i postava *Avalókitéšvary, ochránce před desaterým nebezpečím (hady, divou zvěří, lupiči, bouřemi aj.), často umělecky ztvárněného na nástěnných *malbách a *reliéfech. Hinduistický vliv vykazuje jeho podoba s jedenácti hlavami, jež pohlížejí do všech stran, a berou je tak pod svou ochranu; obdobnou ideu vyjadřují „věže tváří“ *chrámu *Bajon v kambodžském *Angkor Thomu. Buddhův legendární společník Vadžrapáni, na gandhárských reliéfech zobrazovaný jako herkulovský atlet a později válečník v plné zbroji třímající hromoklín //(vadžra)//, nabývá v tantrickém buddhismu děsivých atributů společných celé skupině hněvivých *božstev //(vadžradharů)//. Mahájánový *panteon doplňují postavy ochránců čtyř světových stran //(lókapála)//, deseti nebeských vládců //(dévarádža)// a bezpočet božských a polobožských bytostí převzatých z *hinduismu: nebeských vil //(apsaras)//, zpěváků a hudebníků //(gandharvů, kinnarů)//, hrozivých dveřníků //(dvárapálů)// aj. Častým ikonografickým motivem je lotos symbolizující čistotu, stejně jako mnohost světů ve vesmíru.$Vyobrazení mytologických postav tvoří nejenom výzdobu stěn a interiérů svatyní, ale objevují se i na praporcích, meditačních obrazech //(*thangka)// a obrazcích //(*mandala)//, jakož i v podobě sošek z lakovaného *dřeva, *kovu, *kamene či polodrahokamů, které slouží ke kultovním i votivním účelům. (Jan Filipský)