téma započalo ve 14. století a rozvinulo se v pozdním *středověku – v nástěnné a knižní *malbě, v *dřevořezech, *dřevorytech, mimo jiné pod vlivem ilustrované literatury (*ars moriendi, *memento mori) a témat *Tance smrti (dance macabre). Rozšířené a oblíbené byly řezby ze *slonoviny představující na vrchní straně *lásku a na spodní straně zmar a rozklad. Spojení *smrti a *erotiky není ojedinělé. Hans *Baldung, zvaný Grien (kolem 1484–1545), spojuje lásku se smrtí na deskovém obraze z roku 1517, kde kostlivec líbá krásnou nahou dívku a zároveň drží jinou mladou ženu za vlasy a ukazuje jí cestu do *hrobu. Nekonvenční perokresba Lucase *Cranacha staršího (1472–1553) //Milenci a smrt// z roku 1503 zachycuje milence ve vášnivém objetí, kteří zcela propadli smyslovému opojení, a smrt, jež se k nim netušeně přibližuje. Téma milenců zaskočených smrtí mohl umělec čerpat z významné předlohy *Dürerova *mědirytu //Procházka// z roku 1496. Smrt s přesýpacími hodinami na hlavě zde překvapila milence procházející se ve volné *přírodě. Nejen v tématu spojitosti lásky a smrti, ale i v konkrétních detailech jsou patrny těsné vztahy k dobovým mravoučným hrám, z nichž jedna uvádí příhodná slova *bible: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Žalm 90/12). Specifičnost Cranachovy perokresby však spočívá v tom, že se nedá zjednodušit na křesťanskou moralitu, ale že splývá se světskou tradicí zobrazování erotiky. Toto dílo svými motivy feudálního *hradu a skrytého miliskování evokuje dvě obsahové konstanty milostné dvorské doktríny: jednou je rovnítko mezi „urozenou“ láskou a „urozeným“ stavem, druhou nelegitimní charakter nemanželského milostného vztahu, jehož erotické kouzlo spočívá právě v utajování. Tradice v zobrazování dvorské galantnosti je zde porušena neskrývaným zachycením spontánní vášně a vzájemného odevzdání žhavých milenců. Demonstrativní přehlídka bezuzdné rozkoše není konformní k ideálům ovládání pudů, jak je vyznává dvorská rytířská láska. Podstatný rys Cranachovy kresby tedy spočívá v kombinování obsahově a ikonograficky disparátních motivů, což ukazuje na umělecky naprosto volné a nedogmatické zacházení s tradičními vzorci zobrazování dvorské lásky na přelomu 15. a 16. století.$Pro dnešního člověka je nepochybně těžké vpravit se do středověké představy: do hrůzy z *Posledního soudu, který nemine lidstvo zkažené *prvotním hříchem *Adama a *Evy. Z přesvědčení o blížícím se zúčtování s lidskou hříšností a pošetilostí vyrůstá satirická veršovaná skladba německého spisovatele Sebastiana *Branta (1457–1521) //Das Narren Schyff// (1494, česky: //Loď bláznů//. Praha: Československý spisovatel, 1972). Autor stíhá posměchem hříšníky a roztodivné blázny všeho druhu, které umístil na loď plavící se do Narragonie (Země bláznů). Brantovy morální satiry se těšily oblibě a jistě je znal i jeho současník Hieronymus *Bosch (asi 1450–1516), jenž působil v době, kdy mimo jiné vrcholil vývoj výtvarného erotického projevu. Obavy znemravnělého lidstva z pekelných trestů, ale i *naděje pozdního středověku v *pokání a následování *Krista jako cestě ke *spáse prolínají celé jeho dílo: v //Pokušení svatého Antonína// *světec vítězí nad ďábelskými nástrahami v různých podobách; na výjevech Kristova *utrpení kontrastuje *dobro Ježíše Krista se *zlem ztělesněným ve zlobných, zpitvořených tvářích lotrů a Kristových trýznitelů; život v zajetí *hříchu naznačuje kruhové uspořádání obrazu //Sedm smrtelných hříchů a čtyři poslední věci člověka//; mravní ohrožení člověka předvádí alegorická //Fůra sena// ve vyobrazení prvotního hříchu Adama a Evy, v otevřené nestoudnosti milenců oddávajících se „hudbě těla“ nikoli náhodou na seně, symbolizujícím nicotnost a pomíjivost pozemských rozkoší; triptych //Poslední soud// je výtvarnou apokalypsou pravého *pekla, zřejmě ovlivněnou líčením z *Dantova //Inferna// či vizemi //Zjevení svatého Jana//, v Boschově fantazii rozvinutou do obrazů, jež předstihují výtvory *surrealistů. (Jaroslav Malina)