„obrazoborectví“, ideologické *hnutí za očistu náboženské *víry od obrazů v duchu původních *anikonických představ raného *křesťanství. Hnutím byla zasažena byzantská společnost v letech 726–843 (zahájeno v roce 728 Lvem III. Syrským [asi 675–717], vrcholu dosáhlo v letech 741–775 za Konstantina V. Kopronymose [719–775], definitivně zavrženo za císařovny Theodóry [asi 810–867), kdy byly z výzdoby církevních, ale i veřejných *profánních *staveb násilně odstraněny všechny obrazy znázorňující *Ježíše Krista a svaté a nahrazeny symbolickými motivy, například *křížem apod.$Z tohoto důvodu byly na území *Byzance nenávratně zničeny všechny *ikony, *mozaiky a jiné artefakty z ranější doby. Dochovaly se ojediněle jen na územích, která do té doby od Byzance odpadla a ikonoklastické předpisy zde tudíž již neměly platnost – například na Západě, zejména v italské Ravenně, v *Malé Asii (*klášter svaté Kateřiny na Sinaji, *kostely v *Sýrii a v Jordánsku). Protože obrazy v byzantské společnosti byly již hluboko citově zakořeněny, prosadilo se stanovisko //ikonodúlů //(„ctitelů obrazů“) a také ikonoklastická krize skončila po více než sto letech opětovným vítězstvím sakrálních obrazů. Konec ikonoklasmu se od té doby ve východní *církvi slaví jako náboženský *svátek.$Jako boj proti kultu církevních obrazů se ikonoklasmus projevil i v radikálním husitském proudu (Mikuláš z Drážďan [zemřel 1417], Jan *Hus [asi 1371–1415]; srov. *ideologie, husitská), později se s ním setkáme i u *kalvinistů, *hugenotů a příslušníků dalších *protestantských církví. (František Čapka, Jaroslav Malina)